"Jdeme na to," rozhodne, nicméně musí ještě počkat, než si
v skrytu za lesem figurín navlečených do palet a plášťů rychle
rozpustím a přečešu vlasy. Nic víc pro svůj vzhled udělat ne-
mohu, do školy ani na kroužky se moc nelíčím, používám pouze
řasenku, abych neměla bledé řasy.
v skrytu za lesem figurín navlečených do palet a plášťů rychle
rozpustím a přečešu vlasy. Nic víc pro svůj vzhled udělat ne-
mohu, do školy ani na kroužky se moc nelíčím, používám pouze
řasenku, abych neměla bledé řasy.
Konečně, konečně nastane okamžik, na který jsem tak dlouho
čekala! Podaří se mi s Tomášem mluvit zcela jinak, než jako
zákaznice s prodavačem!!! Samozřejmě jako v každé rozhodu-
jící chvíli se mne zmocní tréma, ale to už kráčíme rovnou k To-
mášově pultu, před kterým žádná zákaznice neoxiduje. Tomáš
nás zaregistruje okem profesionála, nicméně když pozná Táňu,
vyloudí na tváři úsměv.
"Ahoj, Tome," pozdraví ho zvesela moje kamarádka.
"Čau, Táni," odvětí. "Tvá máma šla před chvilkou domů,
musely jste se minout. Pěkně běsnila. Teď ti zakáže Večerníček,
co?"
"Ty...!" ožene se po něm a když ji nenápadně kopnu do
kotníku, vzpomene si na své poslání. "Jo, tohle je Edita."
"Ahoj," vydechnu a mám pocit, že co chvíli omdlím.
Tomášova ústa se nerozšíří v úsměvu, ani se v jeho očích
neobjeví kýžený zájem, vlažně kývne a zase se otočí zpátky
k Táně, aby si z ní utahoval na téma výprask, který ji čeká.
Hm, tak tohle není vývoj, který bych si představovala! Podle
úmluvy najedu na variantu B, kdy poodstoupím, jako že mám
největší pilno prohlížet si zboží vystavené pod sklem pultu.
Naštěstí je dostatečně dlouhý, abych se mohla dostat z doslechu
a ničím tak jejich rozhovor nerušila. V jednu chvíli vycítím,
že ti dva mluví o mně, Tomášův pohled hřeje a pálí a žene mi
krev do hlavy, kterou bych za nic na světě nezvedla! Buch
buch, buch buch, srdce vyvádí jako splašené, musím počkat,
44
než se tep zase dostane do normálních hodnot, teprve pak se
zase pěkně pomaloučku přisunu k Táně. Situaci mi usnadní
starší paní, která přistoupí k pultu a zcela Tomáše zaměstná
přáním soupravičky spodního prádla pro svou vnučku k naro-
zeninám.
Následuji Táňu k eskalátoru a div ty pomalé schody nepo-
bízím, aby se rozjely rychleji, užuž toužím být Tomášovi (pokud
se tedy dívá) z dohledu. "Tak co?!"
"Prej tě zná," překvapí mne. "Pořád si kupuješ kalhotky."
"On si mě všiml?!" zajásám a mám chuť objímat celý svět.
"A dál? Co povídal?"
"No... Nic moc," okolkuje.
"Jak to?" nechápu. "Ty ses ho neptala, co mi říká?!"
"Ptala," odpoví neochotně.
"A on? Z tebe to leze jak z chlupatý deky," ulevím si.
"Řekl přesně tohle: nic moc."
Pochopím, že ta dvě slůvka jsou moje hodnocení. Polknu.
"To je všechno?"
"Skoro. Jo, je," opraví se.
"Tak jo, nebo ne? Není, co? Zopakuj přesně, co říkal!"
"Edito, nemá to smysl," brání mi dozvědět se pravdu.
"Neštvi mě!"
"Doslova řekl: Myslíš tu tlustou, co si tu pořád kupuje spo-
ďáry? Nic moc."
Zůstanu jako po ráně klackem. Tu tlustou...
"Beztak má holku," utěšuje mne Táňa. "Vykašli se na něj."
"Dík za radu," hlesnu zdrceně.
"Edito, je mi to líto," omlouvá se mi, jako kdyby to zavinila
ona. Mávnu rukou, řeknu jí ahoj a vyjdu z obchoďáku do ulice
prosvětlené lampami a světlomety aut.
Vlastně ani nevím, jak se dostanu domů. Raněna ve svých
citech a zostuzena v nejintimnějších hlubinách duše se opřu
zády o dveře, abych mohla konečně dát průchod emocím.
45
Stručně řečeno, rozeřvu se! Nikdo z rodiny není doma, mohu
si dovolit brečet jako želva, načež když pomine prvotní vlna
lítosti, zmocní se mě vztek. Strhám ze sebe oblečení, abych se
v koupelně postavila nahá proti velkému zrcadlu a bedlivě zkou-
mala každičký centimetr svého těla. Už mi nepřipadá baculaté
a zaoblené jako jindy, v odrazu zrcadla vidím neforemné, od-
porně tlusté, kolohnátské, špekaté monstrum, na které se štítím
dívat, natož se ho snad dotýkat! Nenávidím svoje tělo. Zradilo
mě! Bodejť bych si mohla myslet na Tomáše, když vypadám
jako chovná prasnice! Musela jsem ho urazit pouhým pomyš-
lením, že se líbí takové tlustokožce! Zlostně se štípnu do tu-
kového polštářku na pravém boku. Na kůži zůstane rudá skvrna,
ale fald pochopitelně nezmizí. Zarudlý vypadá ještě hnusněji
než dřív!
Palcem nohy zapnu digitální váhu, jakmile se objeví červeně
svítící údaje 0.0, se zavřenýma očima se na váhu postavím
pevně oběma chodidly a vyfouknu ze sebe veškerý vzduch.
Prvních pár vteřin zůstanu v slepecké nevědomosti, neodvažuji
se otevřít oči, pak se k tomu konečně odhodlám.
73.1 kilogramů. A to jsem před večeří!!! Zjištění, že sku-
tečnost je ještě horší, než jsem očekávala, mi náladu nepřidá.
Tak tohle, milá Edito, to by tedy nešlo. Dojde mi, že špeků,
tukových zásob ani faldů se nezbavím štípáním, tady je jenom
jedno jediné řešení.
V duchu si promítnu všechny neslavně skončené pokusy
o dietu, ovšem tentokrát jsem rozhodnutá víc než pevně odolat
všem svodům. Svému odrazu v zrcadle slavnostně přísahám:
i kdybych měla zhebnout hlady, zhubnu!!!
Tentokrát doopravdy. To by v tom byl čert!
K té první odtučňovací večeři si připravím pouze šálek ma-
linového čaje s citronem - bez jediné kostky cukru. A vida,
můj vztek je zřejmě větší než hlad, na jídlo vůbec nemám chuť,
což upevní moje sebevědomí.
3. PŘESKOČIT SVŮJ STÍN
K snídani si připravím mističku ovocného müsli. Normálně
jsem si müsli kupovala k učení, křupala jsem oříšky a vločky
a pak se šla pořádně nadlábnout. Teď, když je hlavním a jediným
chodem snídaně, mi už tolik nechutná, ovšem po včerejší ab-
senci večeře mám hlad jako vlk, nahážu do sebe každý drobeček
a misku pečlivě vyčistím jazykem. Chlebníku, kde se krčí tři
koblihy a dva šátečky, pečivo, jež přežilo vpád hladových sa-
rančat, tedy noční šmejdění mého bratra, se obloukem vyhnu,
a do batohu si hodím pouze jablko.
Velké přestávky se málem nemohu dočkat! Ke všemu se
k naší lavici otočí Bára s Danou, Bára vytasí neskutečně vonící
plátek uzeného masa a s plnou pusou nám začne líčit průběh
včerejšího rande s vojákem Patrikem, se kterým se seznámila
minulý týden v kině a včera se sešli poprvé.
Míša se zahryzne do housky proložené plátkovým sýrem
a nedočkavě Báru pobídne: "Povídej! Procházeli jste se parkem,
a co bylo dál?"
"Šel tě doprovodit domů?" zajímá se Dana, olizující si z prstů
hořčici, neboť si ráno v mléčném bufetu koupila vaječnou sma-
ženku, kterou mám k smrti ráda.
"Jasně," mrkne na nás Bára potutelně. "Nechtěla jsem, aby
nás viděla máma z okna, tak jsme se schovali do sklepa. Však
víte, jaký máme v našem baráku hluboký katakomby..."
"A pak?" vydechne Míša napjatě, když si všimne, že mezi
nimi sedím jako chudá příbuzná. "Ty sis zapomněla svačinu,
Edito? Ulomím ti kus -"
"Ne, díky," zarazím ji. "Mám jablko, to mi stačí."
"Co bylo dál?" strká do Báry nedočkavá Dana.
"Někdo z baráku tam vyhodil starej gauč, sice z něj lezou
47
péra, ale lepší něco, než nic," natahuje nás na skřipec. "Sedli
jsme si, Patrik mě začal líbat, cítila jsem, jak mi pod bundou
pomalu rozepíná halenku a..."
Přistihnu se, že víc než na Bářinu lovestory myslím na sva-
činy svých kamarádek. Ještě kousíček housky Míše zbývá, kdy-
bych jí řekla, podarovala by mě...
"A dál?!" vyhrknou Dana s Míšou zároveň.
"Co by bylo," pokrčí Bára rameny. "Milovali jsme se."
Míše to poslední sousto zaskočí v krku, nejen že je pro mě
navždy ztracené, ještě přijde vniveč, protože jí ho vybušíme
z plic. Kamarádka sípe a dusí se, nicméně skomírajícím hláskem
zakňourá: "Ve sklepě?! Bez romantiky?"
"Náhodou," ohradí se Bára. "Pavučiny jsou romantický."
"Vždyť jste se skoro neznali," namítne ohromená Dana.
"Zato teď se známe dobře," zazubí se Bára a důvěrně ztiší
hlas: "Holky, měl ho strašně velkýho. Bolelo to jako prase."
Podívám se na Míšu a obě sehraně vyprskneme smíchy.
"Tedy, to je romantika jako blázen," ušklíbnu se.
"Takže už nejsi panna," konstatuje Dana obdivně.
"Která mě budete následovat, dámy, jako druhá?" vyvolává
Bára na způsob trhovce, jako by ani nešlo o její panenství.
Já to rozhodně nebudu. S kým taky?! S tlustou holkou si
žádnej pěknej kluk nic nezačne. Dokud nezhubnu, nemám nárok
na lásku ani zážitky! Tahle debata je mi nepříjemná, raději
vstanu a jdu odnést do koše stopku a pár pecek, snědla jsem
jablíčko i s ohryzkem.
Oběda se vyloženě nemohu dočkat! V informatikách, co
máme poslední hodinu, umírám hlady. Ke všemu si mě profesor
zavolá ke svému stolku: "Havlová, na slovíčko."
Třídou zašumí, nečekali jsme, že by nás mohl zkoušet, zvlášť
když jsme nedávno psali samostatné práce, které dosud nebyl
schopen opravit! Míša na mě udělá vyděšené oči.
"Prosím?" otáži se spisovně.
"Havlová," vycení na mě nikotinové tesáky. "Prý jste mě
přejmenovala."
Zkoušení se nekoná, v průšvihu je pouze Havlová, ostatní
jsou za vodou. Všem se uleví - krom mne, pochopitelně.
"Já...?" pokusím se o zdržovací taktiku.
"Klofíno, to je vážně roztomilé," libuje si.
"Kdepak já," ohradím se. "Generace před námi!"
Třída se svíjí smíchy a Klofíno s ní. Bála jsem se zbytečně!
Krom toho, že náš drahý inženýr je flegmouš a kliďas, nechybí
mu ani zdravý selský rozum, což je báječná kombinace, která
mě zachrání od průšvihu.
"Ani jsem netušil, jakou mám přezdívku," baví se. "Dobře,
Havlová, že jste mě na ni navedla. A teď rozdejte opravené
písemky, mnohým úsměv z tváře vyprchá: Až se pokocháte
svými úspěchy, zapněte si počítače, budeme pracovat s pro-
gramem Windows 98."
Nikdy jsem nerozdávala písemky radši! Rozhazuji papíry po
lavicích jako Večerníček listy pohádek, aniž bych se zajímala,
co kdo dostal. Teprve když spatřím v hlavičce jméno Geregová,
neodolám, otočím list a vezmu na vědomí červenou jedničku.
Jak jinak!
Mám také za jedna, skóre je opět vyrovnané.
"Klofíno je formát, co?" šeptá mi pobavená Míša.
"Miluju ho," ujistím ji a díky němu pozapomenu dokonce
i na hlad, takže do oběda vydržím v pohodě. Pak se ovšem do
školní jídelny vrhnu jako Avaři na slovanskou vesnici a vymetu
talíř s polévkou i plněnými paprikami s knedlíkem do posled-
ního drobečku.
"Nezajdeš na chvíli?" nabídne mi Míša před jejich domem.
"Terka má dnes ping-pong, bude klid."
Usoudím, že bych mohla, pátek je můj lenošný den, těším
se, jak si zajdu do knihovny pro další várku četby, lehnu si na
válendu, budu si číst a pojídat chipsy... Zpět. Budu si číst a ma-
ximálně popíjet neslazený čaj, žádné chipsy!!!
Míšina mladší sestřička se v bytě skutečně nevyskytuje, což
je velmi potěšující zjištění, nicméně její přítomnost dýchá z kaž-
dého koutku i předmětu v pokojíčku. Míša musí nejprve shodit
48
49
z lůžka hromadu plyšáků, abych si vůbec měla kam sednout,
a když se zamotá do rozložených papírů, vztekle plakát zmačká
a nacpe do koše.
"Tys jí roztrhala Gila, ta ti dá!" vyprsknu.
"Vsadím se, že to nepozná. V takovým nepořádku, jakej je
schopna udělat za pár minut, co přišla ze školy a než odešla
do tělocvičny, nemůže mít přehled. Mamka jí občas udělá revizi
ve stolku a ve skříni, vynese dvě tašky papírů, Tereze nic ne-
chybí - a co je ještě zajímavější, vůbec není znát, že něco
ubylo!"
"Ona je, náhodou, osobnost," zastanu se Terky.
"No, klidně bych ti to naše slunéčko líbezné na měsíc půjčila!
Za dva dny bys ji reklamovala, to mi věř. Ty v tom žít nemusíš,
Edito," vzdychne si, unavená z věčných sourozeneckých šar-
vátek. "Půjdeme radši do kuchyně, tam je to určitě útulnější..."
"Co říkáš Báře a Patrikovi?" zajímám se při přesunu do jiné
části bytu.
"Patrika neznám, ale Bára je dobře pitomá," usoudí.
"Má to za sebou."
"A nás to teprve čeká, jo?" uchichtne se. "Má to za sebou,
jenže - jakým způsobem! Podle toho, že ji přefikl hned na
prvním rande, asi žádnej velkej romantik, co? Já bych mu tedy
nedala."
"Já taky ne," souhlasím s ní, nicméně můj pohled ulétne
z okna potřísněného drobounkými kapičkami deště. "Jenže..."
"Je, mamka napekla věnečky! To si dáme, honem stavím na
čokoládu... Jaký jenže?"
Dívám se, jak do rychlovarné konvice napouští půl litru vody.
"Jenže je štíhlá."
Míša se na mě užasle otočí. "A co to s tím má co dělat?"
"Hodně," ujistím ji. "Já bych mu taky nedala, jenže... Po
mně by to nechtěl, víš. Ani on, ani žádnej jinej. Tlustou holku
by přefikl leda kluk ožralej namol, anebo úchylák."
"Mluvíš o sobě?" informuje se zlehčujícím tónem. "Ty přece
nejsi tlustá."
50
"Já vím, jsem jako proutek," ušklíbnu se.
"Jsi vysoká a dobře rostlá, to je všechno."
"Jsem tlustá jak vepř. Mně čokoládu nedělej, nevezmu si.
Ani věneček. Držím dietu, víš."
"Vážně si nedáš?" váhá, zda má druhý šálek s instantní čo-
koládou zalít horkou vodou, či ne. "Co kdybys tedy začala tu
dietu držet až od zítra?"
"Včera bylo pozdě!" odseknu zbytečně ostře, protože ač je
Míša moje nejlepší kamarádka a důvěrnice, s potupou, kterou
se mi dostalo od Tomáše, jsem se jí nehodlala svěřit. Stačí, že
o ní ví Táňa! "Můžeš se ke mně přidat, osamělej bojovník
s kily je na tom hůř než tandem."
"Jako že si mám taky zakázat věnečky a čokoládu?" podívá
se smutně na připravenou baštu.
"Jo. Krom toho budem každej den chvíli cvičit."
"Ještě řekni běhat po sídlišti a omdlím," usměje se.
"To ne," stáhnu se, ačkoli i o téhle variantě jsem včera před
usnutím přemítala. Kdybych se nestyděla, klidně...!
"Někdy si s tebou zacvičit můžu," připustí a svůj vnitřní boj
prohraje, protože se nedočkavě zakousne do věnečku.
"Kdepak někdy - pravidelně! Jinak to nemá cenu. A necpi
se, jdeš mi s tím na nervy! Takhle nikdy nezhubneš, když -"
"Hele, vem si taky, jsou fantastický, a nevyšiluj."
"Jdu. Zatím ahoj."
"Počkej!" snaží se mě zadržet. "Ty ses naštvala, Edito?"
"Ne, proč? Nechceš cvičit, nemusíš. Já to myslím vážně,
proto nemůžu zůstat a dívat se, jak si dáváš. Beztak jsem si
chtěla skočit do knihovny, vezmu to rovnou. Ahoj, Míšo."
Dívá se za mnou trochu zahanbeně. V knihovně si naberu
krom oddechové četby pár titulů z doporučené a hlavně za-
brousím do oddělení naučné literatury, kde si sednu k monitoru
počítače, abych mu zadala klíčové slovo OBEZITA a nechala
si vyjet seznam veškerých knih, ve kterých se touto problema-
tikou autoři zabývají. Z poměrně bohaté nabídky si vyberu asi
pět titulů, dovleču celou nadílku domů a místo abych si četla
51
nějaký skvělý dívčí románek, probírám se radami, kterak zhub-
nout co nejrychleji, nejefektivněji a s dlouhodobým účinkem.
Nerada bych totiž pracně shodila tři kila a vzápětí nabrala pět
navrch! Tělo je prevít, když se mu něco odpírá, honem si při
sebemenších dávkách potravin dělá zásoby na horší časy. Do-
zvím se, že tuková buňka odumírá sedm let! Hrůza, tak dlouho
budu muset hladovět?!?
Ne, hladovět ne. To by nebylo nejoptimálnější řešení.
Z každé knížky si vytáhnu nejdůležitější poznatky, pečlivě je
sepíšu na papír a ze všech dohromady vypracuji svůj vlastní
dietní program. Tak předně, nebudu držet nějakou určitou dietu,
prostě jen upravím svou životosprávu. Vypíši si potraviny, které
jsou nejméně kalorické, sestavím si z nich různé varianty a kom-
binace, jak je konzumovat, ostatní si jednoduše zakážu. Čoko-
láda, bonbony, chipsy, pečivo - je od téhle chvíle tabu, sladká
jídla pro mě neexistují a smažená nejsou povolená. K snídani
müsli a vločky, k svačině ovoce, oběd jako jediný ve svém
programu nechám, usoudím, že z těch jalovin, co nám ve škole
vaří, se ztloustnout nedá, odpolední svačina bude vždy zeleni-
nová a večeře lehká, například nízkotučný jogurt. Navíc si vy-
beru cviky a určím dobu, po kterou jimi budu týrat své nechutně
narvané tělo.
Považuji za ironii osudu, anebo možná za první zkoušku,
když se záhy poté, co skončím s teorií, ozve mámin hlas: "Ště-
páne, Edito! Večeře!"
Až do mého pokoje se line ostrá vůně česneku, dnešek patří
mezi ty výjimky, kdy mamča dorazila dřív než za tmy a vy-
slyšela bráškovo loudění o jeho zamilované jídlo, bramborák.
Těžce polknu. Kdyby jen jeho!!! Při představě do chrupava
opečených krajů placky rozplývající se na jazyku se mi málem
udělá mdlo touhou, nakráčím do kuchyně a pár vteřin zírám
na svůj talíř bohatě naložený bramboráčky zvících velikostí
kol od vozu. Brácha už sedí na svém místě a cpe je do sebe
horem dolem, až se mu na hubeném krku dělají boule. Kdybych
začala držet dietní režim od zítra, co by se stalo?! Leda to, že
52
bych to svoje rozplizlé obtloustlé tělo nakrmila dalšími kalo-
riemi, které bych zítra horko těžko spalovala...
"Udav se," popřeji Štěpánovi a svou porci přisypu na jeho
talíř. "Já nebudu. Ode dneška hubnu."
"Už zase?" pousměje se máma. "Dokdy tentokrát?"
"Vypadáš hladově, vem si," pobídne mě brácha. "Tako-
vouhle dobrotu v deset večer v ledničce nenajdeš."
"Já tam nic hledat nebudu."
čekala! Podaří se mi s Tomášem mluvit zcela jinak, než jako
zákaznice s prodavačem!!! Samozřejmě jako v každé rozhodu-
jící chvíli se mne zmocní tréma, ale to už kráčíme rovnou k To-
mášově pultu, před kterým žádná zákaznice neoxiduje. Tomáš
nás zaregistruje okem profesionála, nicméně když pozná Táňu,
vyloudí na tváři úsměv.
"Ahoj, Tome," pozdraví ho zvesela moje kamarádka.
"Čau, Táni," odvětí. "Tvá máma šla před chvilkou domů,
musely jste se minout. Pěkně běsnila. Teď ti zakáže Večerníček,
co?"
"Ty...!" ožene se po něm a když ji nenápadně kopnu do
kotníku, vzpomene si na své poslání. "Jo, tohle je Edita."
"Ahoj," vydechnu a mám pocit, že co chvíli omdlím.
Tomášova ústa se nerozšíří v úsměvu, ani se v jeho očích
neobjeví kýžený zájem, vlažně kývne a zase se otočí zpátky
k Táně, aby si z ní utahoval na téma výprask, který ji čeká.
Hm, tak tohle není vývoj, který bych si představovala! Podle
úmluvy najedu na variantu B, kdy poodstoupím, jako že mám
největší pilno prohlížet si zboží vystavené pod sklem pultu.
Naštěstí je dostatečně dlouhý, abych se mohla dostat z doslechu
a ničím tak jejich rozhovor nerušila. V jednu chvíli vycítím,
že ti dva mluví o mně, Tomášův pohled hřeje a pálí a žene mi
krev do hlavy, kterou bych za nic na světě nezvedla! Buch
buch, buch buch, srdce vyvádí jako splašené, musím počkat,
44
než se tep zase dostane do normálních hodnot, teprve pak se
zase pěkně pomaloučku přisunu k Táně. Situaci mi usnadní
starší paní, která přistoupí k pultu a zcela Tomáše zaměstná
přáním soupravičky spodního prádla pro svou vnučku k naro-
zeninám.
Následuji Táňu k eskalátoru a div ty pomalé schody nepo-
bízím, aby se rozjely rychleji, užuž toužím být Tomášovi (pokud
se tedy dívá) z dohledu. "Tak co?!"
"Prej tě zná," překvapí mne. "Pořád si kupuješ kalhotky."
"On si mě všiml?!" zajásám a mám chuť objímat celý svět.
"A dál? Co povídal?"
"No... Nic moc," okolkuje.
"Jak to?" nechápu. "Ty ses ho neptala, co mi říká?!"
"Ptala," odpoví neochotně.
"A on? Z tebe to leze jak z chlupatý deky," ulevím si.
"Řekl přesně tohle: nic moc."
Pochopím, že ta dvě slůvka jsou moje hodnocení. Polknu.
"To je všechno?"
"Skoro. Jo, je," opraví se.
"Tak jo, nebo ne? Není, co? Zopakuj přesně, co říkal!"
"Edito, nemá to smysl," brání mi dozvědět se pravdu.
"Neštvi mě!"
"Doslova řekl: Myslíš tu tlustou, co si tu pořád kupuje spo-
ďáry? Nic moc."
Zůstanu jako po ráně klackem. Tu tlustou...
"Beztak má holku," utěšuje mne Táňa. "Vykašli se na něj."
"Dík za radu," hlesnu zdrceně.
"Edito, je mi to líto," omlouvá se mi, jako kdyby to zavinila
ona. Mávnu rukou, řeknu jí ahoj a vyjdu z obchoďáku do ulice
prosvětlené lampami a světlomety aut.
Vlastně ani nevím, jak se dostanu domů. Raněna ve svých
citech a zostuzena v nejintimnějších hlubinách duše se opřu
zády o dveře, abych mohla konečně dát průchod emocím.
45
Stručně řečeno, rozeřvu se! Nikdo z rodiny není doma, mohu
si dovolit brečet jako želva, načež když pomine prvotní vlna
lítosti, zmocní se mě vztek. Strhám ze sebe oblečení, abych se
v koupelně postavila nahá proti velkému zrcadlu a bedlivě zkou-
mala každičký centimetr svého těla. Už mi nepřipadá baculaté
a zaoblené jako jindy, v odrazu zrcadla vidím neforemné, od-
porně tlusté, kolohnátské, špekaté monstrum, na které se štítím
dívat, natož se ho snad dotýkat! Nenávidím svoje tělo. Zradilo
mě! Bodejť bych si mohla myslet na Tomáše, když vypadám
jako chovná prasnice! Musela jsem ho urazit pouhým pomyš-
lením, že se líbí takové tlustokožce! Zlostně se štípnu do tu-
kového polštářku na pravém boku. Na kůži zůstane rudá skvrna,
ale fald pochopitelně nezmizí. Zarudlý vypadá ještě hnusněji
než dřív!
Palcem nohy zapnu digitální váhu, jakmile se objeví červeně
svítící údaje 0.0, se zavřenýma očima se na váhu postavím
pevně oběma chodidly a vyfouknu ze sebe veškerý vzduch.
Prvních pár vteřin zůstanu v slepecké nevědomosti, neodvažuji
se otevřít oči, pak se k tomu konečně odhodlám.
73.1 kilogramů. A to jsem před večeří!!! Zjištění, že sku-
tečnost je ještě horší, než jsem očekávala, mi náladu nepřidá.
Tak tohle, milá Edito, to by tedy nešlo. Dojde mi, že špeků,
tukových zásob ani faldů se nezbavím štípáním, tady je jenom
jedno jediné řešení.
V duchu si promítnu všechny neslavně skončené pokusy
o dietu, ovšem tentokrát jsem rozhodnutá víc než pevně odolat
všem svodům. Svému odrazu v zrcadle slavnostně přísahám:
i kdybych měla zhebnout hlady, zhubnu!!!
Tentokrát doopravdy. To by v tom byl čert!
K té první odtučňovací večeři si připravím pouze šálek ma-
linového čaje s citronem - bez jediné kostky cukru. A vida,
můj vztek je zřejmě větší než hlad, na jídlo vůbec nemám chuť,
což upevní moje sebevědomí.
3. PŘESKOČIT SVŮJ STÍN
K snídani si připravím mističku ovocného müsli. Normálně
jsem si müsli kupovala k učení, křupala jsem oříšky a vločky
a pak se šla pořádně nadlábnout. Teď, když je hlavním a jediným
chodem snídaně, mi už tolik nechutná, ovšem po včerejší ab-
senci večeře mám hlad jako vlk, nahážu do sebe každý drobeček
a misku pečlivě vyčistím jazykem. Chlebníku, kde se krčí tři
koblihy a dva šátečky, pečivo, jež přežilo vpád hladových sa-
rančat, tedy noční šmejdění mého bratra, se obloukem vyhnu,
a do batohu si hodím pouze jablko.
Velké přestávky se málem nemohu dočkat! Ke všemu se
k naší lavici otočí Bára s Danou, Bára vytasí neskutečně vonící
plátek uzeného masa a s plnou pusou nám začne líčit průběh
včerejšího rande s vojákem Patrikem, se kterým se seznámila
minulý týden v kině a včera se sešli poprvé.
Míša se zahryzne do housky proložené plátkovým sýrem
a nedočkavě Báru pobídne: "Povídej! Procházeli jste se parkem,
a co bylo dál?"
"Šel tě doprovodit domů?" zajímá se Dana, olizující si z prstů
hořčici, neboť si ráno v mléčném bufetu koupila vaječnou sma-
ženku, kterou mám k smrti ráda.
"Jasně," mrkne na nás Bára potutelně. "Nechtěla jsem, aby
nás viděla máma z okna, tak jsme se schovali do sklepa. Však
víte, jaký máme v našem baráku hluboký katakomby..."
"A pak?" vydechne Míša napjatě, když si všimne, že mezi
nimi sedím jako chudá příbuzná. "Ty sis zapomněla svačinu,
Edito? Ulomím ti kus -"
"Ne, díky," zarazím ji. "Mám jablko, to mi stačí."
"Co bylo dál?" strká do Báry nedočkavá Dana.
"Někdo z baráku tam vyhodil starej gauč, sice z něj lezou
47
péra, ale lepší něco, než nic," natahuje nás na skřipec. "Sedli
jsme si, Patrik mě začal líbat, cítila jsem, jak mi pod bundou
pomalu rozepíná halenku a..."
Přistihnu se, že víc než na Bářinu lovestory myslím na sva-
činy svých kamarádek. Ještě kousíček housky Míše zbývá, kdy-
bych jí řekla, podarovala by mě...
"A dál?!" vyhrknou Dana s Míšou zároveň.
"Co by bylo," pokrčí Bára rameny. "Milovali jsme se."
Míše to poslední sousto zaskočí v krku, nejen že je pro mě
navždy ztracené, ještě přijde vniveč, protože jí ho vybušíme
z plic. Kamarádka sípe a dusí se, nicméně skomírajícím hláskem
zakňourá: "Ve sklepě?! Bez romantiky?"
"Náhodou," ohradí se Bára. "Pavučiny jsou romantický."
"Vždyť jste se skoro neznali," namítne ohromená Dana.
"Zato teď se známe dobře," zazubí se Bára a důvěrně ztiší
hlas: "Holky, měl ho strašně velkýho. Bolelo to jako prase."
Podívám se na Míšu a obě sehraně vyprskneme smíchy.
"Tedy, to je romantika jako blázen," ušklíbnu se.
"Takže už nejsi panna," konstatuje Dana obdivně.
"Která mě budete následovat, dámy, jako druhá?" vyvolává
Bára na způsob trhovce, jako by ani nešlo o její panenství.
Já to rozhodně nebudu. S kým taky?! S tlustou holkou si
žádnej pěknej kluk nic nezačne. Dokud nezhubnu, nemám nárok
na lásku ani zážitky! Tahle debata je mi nepříjemná, raději
vstanu a jdu odnést do koše stopku a pár pecek, snědla jsem
jablíčko i s ohryzkem.
Oběda se vyloženě nemohu dočkat! V informatikách, co
máme poslední hodinu, umírám hlady. Ke všemu si mě profesor
zavolá ke svému stolku: "Havlová, na slovíčko."
Třídou zašumí, nečekali jsme, že by nás mohl zkoušet, zvlášť
když jsme nedávno psali samostatné práce, které dosud nebyl
schopen opravit! Míša na mě udělá vyděšené oči.
"Prosím?" otáži se spisovně.
"Havlová," vycení na mě nikotinové tesáky. "Prý jste mě
přejmenovala."
Zkoušení se nekoná, v průšvihu je pouze Havlová, ostatní
jsou za vodou. Všem se uleví - krom mne, pochopitelně.
"Já...?" pokusím se o zdržovací taktiku.
"Klofíno, to je vážně roztomilé," libuje si.
"Kdepak já," ohradím se. "Generace před námi!"
Třída se svíjí smíchy a Klofíno s ní. Bála jsem se zbytečně!
Krom toho, že náš drahý inženýr je flegmouš a kliďas, nechybí
mu ani zdravý selský rozum, což je báječná kombinace, která
mě zachrání od průšvihu.
"Ani jsem netušil, jakou mám přezdívku," baví se. "Dobře,
Havlová, že jste mě na ni navedla. A teď rozdejte opravené
písemky, mnohým úsměv z tváře vyprchá: Až se pokocháte
svými úspěchy, zapněte si počítače, budeme pracovat s pro-
gramem Windows 98."
Nikdy jsem nerozdávala písemky radši! Rozhazuji papíry po
lavicích jako Večerníček listy pohádek, aniž bych se zajímala,
co kdo dostal. Teprve když spatřím v hlavičce jméno Geregová,
neodolám, otočím list a vezmu na vědomí červenou jedničku.
Jak jinak!
Mám také za jedna, skóre je opět vyrovnané.
"Klofíno je formát, co?" šeptá mi pobavená Míša.
"Miluju ho," ujistím ji a díky němu pozapomenu dokonce
i na hlad, takže do oběda vydržím v pohodě. Pak se ovšem do
školní jídelny vrhnu jako Avaři na slovanskou vesnici a vymetu
talíř s polévkou i plněnými paprikami s knedlíkem do posled-
ního drobečku.
"Nezajdeš na chvíli?" nabídne mi Míša před jejich domem.
"Terka má dnes ping-pong, bude klid."
Usoudím, že bych mohla, pátek je můj lenošný den, těším
se, jak si zajdu do knihovny pro další várku četby, lehnu si na
válendu, budu si číst a pojídat chipsy... Zpět. Budu si číst a ma-
ximálně popíjet neslazený čaj, žádné chipsy!!!
Míšina mladší sestřička se v bytě skutečně nevyskytuje, což
je velmi potěšující zjištění, nicméně její přítomnost dýchá z kaž-
dého koutku i předmětu v pokojíčku. Míša musí nejprve shodit
48
49
z lůžka hromadu plyšáků, abych si vůbec měla kam sednout,
a když se zamotá do rozložených papírů, vztekle plakát zmačká
a nacpe do koše.
"Tys jí roztrhala Gila, ta ti dá!" vyprsknu.
"Vsadím se, že to nepozná. V takovým nepořádku, jakej je
schopna udělat za pár minut, co přišla ze školy a než odešla
do tělocvičny, nemůže mít přehled. Mamka jí občas udělá revizi
ve stolku a ve skříni, vynese dvě tašky papírů, Tereze nic ne-
chybí - a co je ještě zajímavější, vůbec není znát, že něco
ubylo!"
"Ona je, náhodou, osobnost," zastanu se Terky.
"No, klidně bych ti to naše slunéčko líbezné na měsíc půjčila!
Za dva dny bys ji reklamovala, to mi věř. Ty v tom žít nemusíš,
Edito," vzdychne si, unavená z věčných sourozeneckých šar-
vátek. "Půjdeme radši do kuchyně, tam je to určitě útulnější..."
"Co říkáš Báře a Patrikovi?" zajímám se při přesunu do jiné
části bytu.
"Patrika neznám, ale Bára je dobře pitomá," usoudí.
"Má to za sebou."
"A nás to teprve čeká, jo?" uchichtne se. "Má to za sebou,
jenže - jakým způsobem! Podle toho, že ji přefikl hned na
prvním rande, asi žádnej velkej romantik, co? Já bych mu tedy
nedala."
"Já taky ne," souhlasím s ní, nicméně můj pohled ulétne
z okna potřísněného drobounkými kapičkami deště. "Jenže..."
"Je, mamka napekla věnečky! To si dáme, honem stavím na
čokoládu... Jaký jenže?"
Dívám se, jak do rychlovarné konvice napouští půl litru vody.
"Jenže je štíhlá."
Míša se na mě užasle otočí. "A co to s tím má co dělat?"
"Hodně," ujistím ji. "Já bych mu taky nedala, jenže... Po
mně by to nechtěl, víš. Ani on, ani žádnej jinej. Tlustou holku
by přefikl leda kluk ožralej namol, anebo úchylák."
"Mluvíš o sobě?" informuje se zlehčujícím tónem. "Ty přece
nejsi tlustá."
50
"Já vím, jsem jako proutek," ušklíbnu se.
"Jsi vysoká a dobře rostlá, to je všechno."
"Jsem tlustá jak vepř. Mně čokoládu nedělej, nevezmu si.
Ani věneček. Držím dietu, víš."
"Vážně si nedáš?" váhá, zda má druhý šálek s instantní čo-
koládou zalít horkou vodou, či ne. "Co kdybys tedy začala tu
dietu držet až od zítra?"
"Včera bylo pozdě!" odseknu zbytečně ostře, protože ač je
Míša moje nejlepší kamarádka a důvěrnice, s potupou, kterou
se mi dostalo od Tomáše, jsem se jí nehodlala svěřit. Stačí, že
o ní ví Táňa! "Můžeš se ke mně přidat, osamělej bojovník
s kily je na tom hůř než tandem."
"Jako že si mám taky zakázat věnečky a čokoládu?" podívá
se smutně na připravenou baštu.
"Jo. Krom toho budem každej den chvíli cvičit."
"Ještě řekni běhat po sídlišti a omdlím," usměje se.
"To ne," stáhnu se, ačkoli i o téhle variantě jsem včera před
usnutím přemítala. Kdybych se nestyděla, klidně...!
"Někdy si s tebou zacvičit můžu," připustí a svůj vnitřní boj
prohraje, protože se nedočkavě zakousne do věnečku.
"Kdepak někdy - pravidelně! Jinak to nemá cenu. A necpi
se, jdeš mi s tím na nervy! Takhle nikdy nezhubneš, když -"
"Hele, vem si taky, jsou fantastický, a nevyšiluj."
"Jdu. Zatím ahoj."
"Počkej!" snaží se mě zadržet. "Ty ses naštvala, Edito?"
"Ne, proč? Nechceš cvičit, nemusíš. Já to myslím vážně,
proto nemůžu zůstat a dívat se, jak si dáváš. Beztak jsem si
chtěla skočit do knihovny, vezmu to rovnou. Ahoj, Míšo."
Dívá se za mnou trochu zahanbeně. V knihovně si naberu
krom oddechové četby pár titulů z doporučené a hlavně za-
brousím do oddělení naučné literatury, kde si sednu k monitoru
počítače, abych mu zadala klíčové slovo OBEZITA a nechala
si vyjet seznam veškerých knih, ve kterých se touto problema-
tikou autoři zabývají. Z poměrně bohaté nabídky si vyberu asi
pět titulů, dovleču celou nadílku domů a místo abych si četla
51
nějaký skvělý dívčí románek, probírám se radami, kterak zhub-
nout co nejrychleji, nejefektivněji a s dlouhodobým účinkem.
Nerada bych totiž pracně shodila tři kila a vzápětí nabrala pět
navrch! Tělo je prevít, když se mu něco odpírá, honem si při
sebemenších dávkách potravin dělá zásoby na horší časy. Do-
zvím se, že tuková buňka odumírá sedm let! Hrůza, tak dlouho
budu muset hladovět?!?
Ne, hladovět ne. To by nebylo nejoptimálnější řešení.
Z každé knížky si vytáhnu nejdůležitější poznatky, pečlivě je
sepíšu na papír a ze všech dohromady vypracuji svůj vlastní
dietní program. Tak předně, nebudu držet nějakou určitou dietu,
prostě jen upravím svou životosprávu. Vypíši si potraviny, které
jsou nejméně kalorické, sestavím si z nich různé varianty a kom-
binace, jak je konzumovat, ostatní si jednoduše zakážu. Čoko-
láda, bonbony, chipsy, pečivo - je od téhle chvíle tabu, sladká
jídla pro mě neexistují a smažená nejsou povolená. K snídani
müsli a vločky, k svačině ovoce, oběd jako jediný ve svém
programu nechám, usoudím, že z těch jalovin, co nám ve škole
vaří, se ztloustnout nedá, odpolední svačina bude vždy zeleni-
nová a večeře lehká, například nízkotučný jogurt. Navíc si vy-
beru cviky a určím dobu, po kterou jimi budu týrat své nechutně
narvané tělo.
Považuji za ironii osudu, anebo možná za první zkoušku,
když se záhy poté, co skončím s teorií, ozve mámin hlas: "Ště-
páne, Edito! Večeře!"
Až do mého pokoje se line ostrá vůně česneku, dnešek patří
mezi ty výjimky, kdy mamča dorazila dřív než za tmy a vy-
slyšela bráškovo loudění o jeho zamilované jídlo, bramborák.
Těžce polknu. Kdyby jen jeho!!! Při představě do chrupava
opečených krajů placky rozplývající se na jazyku se mi málem
udělá mdlo touhou, nakráčím do kuchyně a pár vteřin zírám
na svůj talíř bohatě naložený bramboráčky zvících velikostí
kol od vozu. Brácha už sedí na svém místě a cpe je do sebe
horem dolem, až se mu na hubeném krku dělají boule. Kdybych
začala držet dietní režim od zítra, co by se stalo?! Leda to, že
52
bych to svoje rozplizlé obtloustlé tělo nakrmila dalšími kalo-
riemi, které bych zítra horko těžko spalovala...
"Udav se," popřeji Štěpánovi a svou porci přisypu na jeho
talíř. "Já nebudu. Ode dneška hubnu."
"Už zase?" pousměje se máma. "Dokdy tentokrát?"
"Vypadáš hladově, vem si," pobídne mě brácha. "Tako-
vouhle dobrotu v deset večer v ledničce nenajdeš."
"Já tam nic hledat nebudu."