close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

8.čast

12. dubna 2008 v 23:25 | buben |  >sml-kniha<
Zřejmě jde o něco důležitého, náš říďa si na soukromé te-
lefonáty rozhodně nepotrpí. Profesor ožije, nerozhodně po-
hlédne na hodinky, načež si všimne mé hrdě vztyčené hlavy
a požádá mě: "Havlová, buďte tak laskavá, sesbírejte písemné
práce a přineste mi je, ano?"

Nestačím ani přikývnout a už je na chodbě. Třída okamžitě
ožije, z písemky se stane kolektivní práce, každý honem kon-
troluje, jak to vlastně je, případně rychle přepisují. Papíry mohu
posbírat teprve po zvonění na přestávku a ještě se musím s ně-
kterými jedinci málem přetahovat, nechtějí si nechat vysvětlit,
že je těžko mohu odnést až po obědě. Do jídelny chodíváme
37
společně s Míšou, Bárou a Danou, holky mě jdou doprovodit,
uděláme si malou zacházku do druhého patra, kde čekají, až
zaklepu na dveře s cedulkou ŘEDITELNA, a jakmile se mi
dostane chrchlavého pozvání kuřáckým hlasem: "Vstupte!",
opatrně nahlédnu do nejobávanějších prostor gymnázia, kam
se nikdo dobrovolně nehrne. Říďa, kterému pro jeho mohutnou
postavu neřekne nikdo jinak než Obr Koloděj, což je od nás
dost nevděčné, protože první divadelní představení, které pro
nás právě pan ředitel zajistil, byla na začátku prváku hra Járy
Cimrmana Dlouhý, Široký a Krátkozraký, kde se uvedený obr
vyskytoval, je k mému úžasu sám, telefon spořádaně leží na
svém místě a po profesorovi není ani památky.
"Co chcete, Havlová?"
"Totiž... posílá mě inženýr Klofíno, měla jsem mu -"
Ředitel nevěřícně nachýlí hlavu dopředu. "Kdože?"
"Inženýr Klofíno," zopakuji. "Psali jsme práci, když -"
"Děláte si ze mne legraci, Havlová?!" zahřmí Koloděj.
"Já...?!" vydechnu vystrašeně, protože ač jedničkářka, z ře-
ditele mám vítr jako každý obyčejný smrtelník. Ke všemu ne-
tuším, oč mu vlastně jde, nic jsem přece neprovedla! Také mě
mate výbuch smíchu za mými zády, holky se mohou potrhat!!!
"Jaký inženýr Klofíno?! Co to je za nejapný žert?"
Teprve nyní mi dojde, že Klofíno je přezdívka, kterou si
profesor vykoledoval díky svému stylu psaní na stroji dvěma
prsty. Nevymysleli jsme ji my, Klofína jsme vyfasovali už s pře-
zdívkou. V rozrušení smyslů si navíc uvědomím, že jaksi ne-
mám nejmenší tušení, jak se vlastně jmenuje doopravdy!!!
"Já vám dám inženýr Klofíno!" burácí Koloděj. "Pokud máte
na mysli pana inženýra Habra, tak ten už je ve sborovně, a mohu
vás upozornit, že -"
"Aha. Tak děkuji! Na shledanou!" rozloučím se bystře a už
se nikdy nedozvím, nač mě chtěl ředitel vlastně upozornit. Že
bych toho litovala, tak to tedy vůbec ne!
Celou chodbou peláším, jako by mi za patama hořelo, holky
mi málem nemohou stačit. Žene mě hrůza - co kdyby se ředitel
38
rozběhl za mnou! A pak, milé dámy se mohou smíchy počurat,
to se potom běží hned hůř, že.
Zmatků ve sborovně jsem ušetřena, nemusím ani klepat, ve
dveřích se srazím s matikářem Koblížkem, šoupnu mu hro-
mádku papírů se slovy, aby je předal panu Habrovi, a koukám,
kde nechal tesař díru.
"Bylas ohromná," klepou mi v jídelně vysmáté spolužačky
na rameno. "My nemohly! Prej inženýr Klofíno, haha!"
"Ještě žes neřekla: Já si z vás nedělám legraci, pane Kolo-
ději," piští Bára, až se po našem stolku kdekdo otáčí.
"Nechte toho," krotím je, protože mi zájem ostatních vadí.
"Jste pitomé, dámy. Víte, jakej budu mít průser?"
"S tím bych si nelámala hlavu," těší mě Míša. "Tebe jako
jedničkářku nikdo trestat nebude."
"Vždyť jsi ho nehanila schválně," míní také Dana.
"Ještě aby jo!" děsím se, spolykám oběd, aniž bych si všimla,
co jím, což mě dodatečně mrzí, protože bramborový salát a řízek
nemíváme ve školní jídelně často, a jdu raději domů, přičemž
odmítnu courat se s holkama. "Beztak mám navečer keramiku,
nestihla bych to."
"Nestihla by ses našrotit, co?" rýpne si Bára.
Nad poznámkami tohoto typu, na rozdíl od jiných, jsem za
ty roky povznesená. Mluví z nich závist! Chtěli by mít také
jedničky, jenže jsou příliš líní tomu něco obětovat.
"No právě," ujistím ji. "Někdo je hezkej a chy trej, jinej jenom
hezkej nebo jenom chytrej. Posuď sama, co je horší!"
Bára sklapne naprázdno.
Do jazykovky se vydám o hodinku dřív, abych to vzala okli-
kou přes Míšu.
"Je, pojď dál," zaraduje se nad mou přítomností a zve mne
do svého pokoje, odkud musíme nejprve pracně vystrnadit Ter-
ku, která má všechny plakáty vystříhané a mou návštěvu bere
za příjemné zpestření nudného odpoledne. Po dobrém to nejde,
39
tudíž ji z pokojíčku doslova vyneseme, já za nohy, Míša za
ruce, a rychle za sebou zamkneme, abychom tak získaly po-
třebné soukromí. Ta malá potvora vydrží celou hodinu ne-
únavně klepat na dveře a vřískat, abychom ji pustily dovnitř!
Míša jen zvýší zvuk přehrávače.
"Toho si nevšímej," pobídne mě. "Radši povídej. Vypadáš,
jako že máš něco na jazyku."
"Spíš na duši," vzdychnu bolestínsky, sáhnu do tašky a hodím
kamarádce do klína malý balíček. "Jestli se ti líbí, nech si je."
Míša vybalí elastické spodní kalhotky bílé barvy značky LU-
XUS a překvapeně se na mě podívá. "Nepasují ti? Jsou úplně
nový, zkoušela sis je vůbec?"
"Už mám takový bikiny čtvery," přiznám se.
Míša si je lépe prohlédne. "Nejsou koupený v Gigantu?
"Přihořívá."
"Chceš říct," nadechne se s úsměvem, "že si tam chodíš
denně koupit jedny kalhotky, abys ho viděla?!"
"Hoří."
"No a?" zadychtí po podrobnostech.
"Právě že nic," ušklíbnu se. "Sice mi už nepadají drobný
ani se nekonají jiný trapasy, ale to je všechno."
"Nezabral?" dovtípí se.
"Ne," vzdychnu. "Jsem pro něj vzduch."
Míša mě kupodivu nezačne utěšovat, čekala bych, že bude
blekotat cosi o tom, že všechno chce čas a podobně, pokrčí
rameny a řekne: "To máš beznadějný, Edito. Víš, kolik vidí
denně krásných holek?"
"Chceš naznačit, že já jsem obluda?"
"Chci říct, že v tak hutný konkurenci nemáš šanci. Ten kluk
je dost hezkej a tutově to o sobě ví."
"Takže podle tebe jsem předem odepsaná," ušklíbnu se.
"Pochop, kdyby chtěl, tak by něco podnikl sám, ne? Ty máš
sice pěknej obličej, Edito, ale..."
"Ale co?!" skočím jí do řeči. "Jsem tlustá?!"
"..i kdybys byla sebehezčí, nemusíš být jeho typ."
40
Složím zbraně, nechtěla mě urazit, nicméně potřebu povídat
si s ní o Tomášovi ztratím. Nerozumí tomu! Klukům se líbí
různé typy, proč bych to nemohla být právě já? Možná je ne-
smělý, navazování kontaktu přes pult je takové... Jenže kde
přijít k jiné příležitosti? Nic o něm nevím!!!
Život je jen náhoda, praví rým jedné známé písničky. O tom,
že pravdivé, mám záhy možnost se sama přesvědčit! Nejprve
totiž kolik dní v kuse málem zavařím mozkové závity, jak moc
přemýšlím a kuji fantastické plány vedoucí k seznámení s To-
mášem, promítám si je za zavřenými víčky jako film na videu
končící jako v každé správné limonádě záběrem, kdy si dva
milující padnou do náruče, vidím sebe a Tomáše cválat s rukou
v ruce po rozkvetlé louce, sotva se země dotýkáme, a moje
představy častokrát přesahují rámec reálna. Uvažuji dokonce
o najmutí soukromého detektivního očka, který by se mu pověsil
na paty a vyšpionil mi sebemenší drobnost z jeho života.
Jako nápad to jistě není špatné, jenže... jako všechny
předešlé i ty následující skončí fiaskem: neodvážím se jej
uvést do praxe.
Když už se málem vzdám a dám Míše za pravdu, nastane
zlom. Dost podstatný! Navíc přijde z nečekané strany.
Ve výtvarce se totiž poprvé vypravíme s celou skupinou do
Domu dětí a mládeže, abychom si za Jakubovy pomoci načrtli
na stěny točitého schodiště kontury budoucího výjevu z po-
hádky O veliké řepě.
"Mám docela trému," přiznám se Jakubovi, když stále jaksi
otálím s prvním tahem.
"Zavři oči," poradí mi. "Namoč štětec do barvy, rozpřáhni
se a... Ukaž," směje se mi, přistoupí těsně za mne a vede mou
nejistou pravičku. Na bílé, nedotčené stěně se objeví hnědo-
červený tah jako otevřená krvácející rána.
"Připadám si, jak kdybych znásilňoval pannu," podotkne
o pár schodů výše Igor.
41
"Taky to tak cítíš?" usměje se na mě Jakub zblízka. Nemám
možnost mu odpovědět, protože Táňa, pachtící se pode mnou,
se hraně otřepe: "Fuj, ty jsi ale nechutnej, Igore!"
"Klídek, panstvo," tiší Jakub výbuch smíchu otřásající celou
chodbou. "Tohle zavání sexuálním harašením." Pak pustí mou
ruku a poradí mi: "Dej do toho všechno, Edito. Tenhle kus zdi
je tvůj, ukaž, co v tobě je, realizuj se. Máš šanci, nesmíš ji
promarnit. Vytváříme hodnoty, panstvo. I když stěna v Domě
dětí není zrovna plátno od Picassa, zůstane tu vaše vizitka pěk-
ných pár let."
"Než ji někdo obílí," zůstane Táňa při zemi, takže Jakub má
důvod přispěchat k ní a dodávat jí optimismus.
Prvotní nervozita brzy pomine, pustíme se do malování s ver-
vou a dnešní hodinku prodloužíme na dvě, protože se nikomu
nechce skončit, sotva jsme začali.
Pocit příjemně a smysluplně stráveného času se mě drží ještě
na zpáteční cestě. Dům dětí a mládeže stojí v docela jiné části
města než je Umělecká škola, kousek cesty kráčíme s Táňou.
Zrovna se smějeme poměrům na obchodní akademii, přestože
jsou naši spolužáci puberťáci a ucha, díky bohu za ně, musí
být příšerné mít ve třídě jen dva kluky a ještě exoty, jak se
o svých spolužácích hanlivě vyjádří, když se klepne do čela.
"Sakra, měla jsem zajít za mámou do práce, musím se vrátit,
dál s tebou nemůžu."
"Hm, tak ahoj," loučím se a lituji, že je prima zábavě tak
rychle konec. Spíš ze setrvačnosti než proto, že by mě to do-
opravdy zajímalo, se zeptám: "Kde dělá tvoje mamka?"
"Prodává v Gigantu svetry. To jsem si pěkně zašla..."
Ustrnu s nohou napřaženou k dalšímu kroku. "V Gigantu?"
"Nakupuješ tam někdy?"
"Poslední dobou dost často," přiznám se a moje hlava při-
pomíná computer, přebírá nové informace, seskupuje je do nej-
různějších forem, vymýšlí plány a vyhodnocuje je. "Svetry jsou
kousek od dámského prádla, že jo?"
"Hned vedle," připustí Táňa. "Ty, já letím.
42
"Počkej," chytím ji za rukáv. "Tam prodává jeden děsně
krásnej kluk -"
"Nemyslíš Tomáše?" zeptá se nevinně.
Moje srdce udělá kotrmelec. "Znáš ho?!"
"Trochu," pokrčí rameny. "O prázdninách mi u nich máma
zajistila brigádu. Rovnala jsem hadry do regálů."
"Jak moc se s ním znáš?" vyzvídám horečně.
"Párkrát jsme pokecali, zdravíme se," upřesní.
Svým způsobem se mi uleví. "Nic víc?!"
"Bohužel," uchichtne se.
"Táňo, ty jsi moje spása," obejmu ji samou radostí a zeptám
se napjatě: "Mohla bys mě s ním nějak seznámit?"
"Proč ne," pokrčí rameny, načež mi pohlédne do očí: "Hele,
ale on má holku."
"No a?"
"Chodí s ní dost dlouho, pochybuji, že by ji nechal zrovna
kvůli tobě," řekne neomaleně, leč upřímně.
"Vzpomeň si, co říkal Jakub. Byl by hřích promarnit šanci,
kterou člověk dostane. Tebe mi posílá samo nebe! Nic víc ne-
chci, jenom abys mě vzala s sebou. Táňo, nebuď škrob, co ti
to udělá," hučím do ní.
"Nic," usoudí rozumně. "Tak pojď."
Nemusí mě pobízet dvakrát! Jsem to já, kdo k obchodnímu
domu málem běží, a ona mě musí chtěj nechtěj stíhat.
"Letíš jak blázen!" vydýchává se na jezdících schodech.
"Neříkalas, že jsi tam měla dávno být?" připomenu jí.
Necháme se vyvézt do druhého patra, kde se ocitneme v blíz-
kosti pultu, za kterým kraluje spolu se starší paní vysněný kluk
Tomáš. Dnes má na sobě tričko hnědé barvy, které mu báječně
ladí s barvou očí. Hnědá patří mezi moje oblíbené, vidím v tom
další znamení osudu.
"Máš nějakou představu?" informuje se Táňa.
"Ty se s ním znáš, ne já! Prostě ho pozdravíš a mezi řečí
představíš svou kamarádku," zosnuji scénář, který je báječně
jednoduchý - a asi proto mě v mých šílených představách ani
43
ve snu nenapadl! "Když se to nějak vyvine, dobrý, no a když
ne, tak já poodejdu, budu si jako něco vybírat, jo, a ty se ho
zeptáš, co mi říká. Potřebuju znát jeho názor, rozumíš."
Táňa stále váhá: "Myslíš, že je to dobrej plán?"
"Nic lepšího nejsem schopná takhle nahonem vymyslet."
//<![CDATA[ &lt;!-- google_ad_client = "pub-7766158119174271"; google_ad_width = 468; google_ad_height = 60; google_ad_format = "468x60_as"; google_ad_type = "text"; google_ad_channel = "3314047505+7862089930"; google_color_border = "FFFFFF"; google_color_bg = "ffffff"; google_color_link = "ffffff"; google_color_text = "3366ff"; google_color_url = "ffffff"; //--&gt; //]]>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama