close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7.čast

12. dubna 2008 v 23:25 | buben |  >sml-kniha<
"Nééé!" zakvílí mnohohlasný chorál, protože cvičit za pří-
tomnosti pánů třeťáků a co hůř, pod dohledem a vedením jejich
šíleného tělocvikáře, který u nás suploval tělocvik vloni jednou
a bohatě to stačilo, jelikož jsme z toho byly zdrchané ještě
čtrnáct dní, je přímo úděsná představa.
Podívám se na Míšu. "To zase bude zabíračka!"
Kamarádce blýskne v očích. "Kteří třeťáci mají dneska tělák?
Áčko a béčko, že jo?"

Tahle nečekaná změna způsobí poplach, nejen že se obecně
hrozíme náročné dvouhodinovky, současně se také mnohem
více na tělocvik připravujeme. Ty odvážné rychle mění trička
za lambádky a tepláky za krátké elasťáky, vzájemně se líčí
a přečesávají. Blonďatý ragbista David Brož jak vidno není
pouze Míšiným idolem, že! No a protože třeťáci jsou jaksi mno-
hem přitažlivější než spolužáci, nástup podle velikosti přesně
naproti klukům probíhá za nervózního chichotání.
Pochopitelně stojím první v řadě - a to máme tělák spojený
s děvčaty z 2. A, řadu pětadvaceti studentek uzavírá Vanda.
V lambádce a šortkách jí to fakt sekne! Ve vytahané mikině
a plandavých teplákových kalhotách moc parády nenadělám,
nicméně na rozdíl od mnoha holek nehodlám na nikoho dělat
dojem a i kdybych měla na sobě nevím co, beztak by si mě
nevšimli, klukovské pohledy se neustále stáčejí jedním směrem
a jejich narážky jsou určené především Vandiným něžným
ouškám.
Profesor nás dlouho rozjímat nenechá, okamžitě nás nažene
na rozcvičku, při které málem padáme jako mouchy, běháme
kolečka po tělocvičně prokládané opičí dráhou, koulíme kotr-
melce, skáčeme přes švédské bedny, přebíháme po lavičkách,
no prostě opičárna! Pak nás přece jenom rozdělí, kluci vyfasují
míč a jdou si do druhé části tělocvičny zahrát košíkovou, nám,
děvčatům, vytlačí z nářaďovny kladinu. Pohlédnu na Míšu a sto-
čím oči v sloup. Tělocvik mezi moje oblíbené předměty roz-
hodně nepatří, přitom cvičit docela umím, ale hrozně mě to
nebaví, jsem schopná přežít míčové hry, házenou a košíkovou,
33
protože tam jsem díky své výšce ve výhodě, ovšem že bych
sport vyhledávala, to tedy ne. Nářadí je pro mě španělská ves-
nice a kladina něco jako španělská bota. Taky se na ní vždycky
pěkně mučím!
"Kladinu ne!" hučíme chorálem. "Zahrajeme si s klukama
basket nebo vybíjenou..."
Profesora neuděláme, zabrejlí do poznámek a ujistí nás:
"Paní kolegyně tu má pro vás na dnešek napsanou sestavu na
kladině. Seřaďte se podle velikosti a jedem."
"Neměly by se kolem dát žíněnky?" odváží se zeptat Adéla,
protože představa rozplácnutí se na tvrdých parketách je nic
moc. "Pro případ pádu..."
"Pádu?" zopakuje tělocvikář udiveně a podle toho, jak slovo
přežmoulá, je nám jasné, že něco jako pád z kladiny považuje
za velkou neznámou. Kluci jsou asi lepší žáci, anebo spíš od-
chovaní spartánským režimem. Nakonec uzná, že jsme slabší
pohlaví, a nenapadne ho nic lepšího než hvízdnout na kluky.
"Potřebujeme tři dobrovolníky."
Na opačné straně tělocvičny nastane poprask, místo tří kluků
se k nám řítí jako stádo mastodontů všech třicet, nicméně pro-
fesor si vybere tři nejrychlejší, Davida, Jirku a brýlatého Marka,
a zbytek zase vyžene.
"Stoupněte si kolem," poručí jim profesor. "Kdyby se některá
z dam poroučela k zemi, chytíte ji."
Zkosím Adélu nenávistným pohledem. Na kladině jsem ele-
gantní asi jako slon v porcelánu, navíc předvádět se před klu-
kama je to nejmenší, po čem bych toužila!
"No prosím!" pobízí nás profesor a já si přeji proměnit se
v mravence a schovat se do škvíry mezi parketami...
"Podle velikosti, šup šup... No vy, prosím."
Poprvé v životě závidím Hance Papežové její hrb, díky kte-
rému je zproštěná z hodin TV. Těžce polknu, odrazový můstek
před kladinou se mi zdá titěrně maličký, považuji za nemožné,
aby mě vyšvihl až nahoru. Kdyby se mi to podařilo, kluci by
si mě vůbec nevšimli, protože se snaží upoutat Vandinu po-
34
zornost a ještě stíhají koketovat s Bárou a Adélou, jenomže
můj nástup je vskutku bombastický. Rozběhnu se, nevyjdou
mi kroky, dupnu plnou váhou na kladinu a zarazím si ji do
břicha, div nezaskučím. Holky, ty potvory, se okamžitě začnou
chichotat a kluci mají o zábavu postaráno, když se mi nepovede
nalézt ani na třetí pokus, pomůže mi nahoru sám profesor.
"To by chtělo stěhovací vůz," prohodí vtipálek Jirka.
"Nebo jeřáb," přisadí si Marek.
"No tak, pánové," krotí je profesor a na mě kývá, abych,
proboha, nezdržovala. Kladina pod mými teniskami se zdá ne-
možně úzká, připadám si jako provazochodec, odmalička mám
strach z výšek a stačí mi být kousek nad zemí, hned ztrácím
rovnováhu. Považuji za umění se po kladině přesunout stylem
raněný hlemýžď, ani mě nenapadne dělat nějaké opičky jako
je holubice nebo podkleky a podobně, ovšem profesor je ne-
zmar, neustále mě hecuje, tohle prý není sestava, musím před-
vést minimálně jeden prvek. Na jeho zodpovědnost se na roz-
klepaných nohách pokusím o měkké zhoupnutí, avšak jakmile
odlepím chodidlo levé nohy od kladiny, nohy mi zabrkají, do-
stanu závrať a s vyděšeným výkřikem padám.
Není mi dopřáno políbit matičku zemi, vyrazit si dech, při-
vodit těžký otřes mozku či si srazit vaz. David s Jirkou stojící
nejblíž se neohroženě vrhnou do záchranářské akce a podaří
se jim chytit mě v letu, nicméně dvaasedmdesát kilo živé váhy
je dvaasedmdesát kilo, protože na takovou váhu nejsou připra-
veni, ztratí rovnováhu oni a spadneme všichni tři pouze s tím
rozdílem, že já padám do měkkého: na ně. A ještě si při tom
stihnu bolestivě narazit koleno!
Holky řvou smíchy, profesorovi cuká v koutcích a kluci ne-
váhají znovu přeběhnout celou tělocvičnu, aby se mohli té
úžasné švandy zúčastnit!
"Srazila vás jak kuželky," škytá smíchy brýlatý Marek.
"Ty vole," vydechne Jirka, na kterého jsem těžce dosedla.
"Na mě snad spadl bagr... Mám přeraženou nohu!"
"Hele," zazubí se na mě David a takhle zblízka musím chtě
35
nechtě uznat, že tenhle modrooký blondým má také něco do
sebe, ačkoli na Tomáše je krátký, "na kladině žádná sláva, ale
kdybys chtěla hrát ragby, řeknu trenérovi. Takovou posilu by
bralo každý mužstvo všema deseti!"
Ohromně vtipné, že! Vyhrabu se na nohy, ačkoli usykávám
bolestí, a aniž bych odpověděla profesorovi na dotěrné otázky,
zda mi něco není, odpajdám rovnou k lavičkám pod okny, kde
zůstanu po celé dvě hodiny. Na mou veselou vložku se sice
poměrně brzy zapomene, kluci mají ke kritizování či obdivo-
vání jiné objekty, ale já se už do hodiny nezapojím. Ačkoli za
mnou profesor přiběhne ještě třikrát, vždy sveřepě tvrdím, že
mě noha bolí. Škoda, že po studeném obkladu přestane! S ne-
smírnou chutí bych to nahlásila jako školní úraz - způsobený
jeho vinou!!!
Z Vandy se stane hvězda dne. Cvičit umí dobře, je hezká
a v lambádce vypadá nesmírně sexy, takže jí všichni tu její
slepičí výšku odpustí, krom toho umí vtipně odrážet klukovské
pokřikování a oni se mohou přetrhnout, aby na sebe upoutali.
Čím déle ji sleduji, tím větší mám vztek. Dvě hodiny tělocviku
jsou přímo nekonečné.
Příležitost vyrovnat skóre a zchladit si žáhu dostanu hned
další hodinu, totiž když Amoniak pozve k tabuli dvojici třídních
premiantek, Geregovou a Havlovou. Pekelně se soustředím,
protože mi jde o víc než o pitomou jedničku z chemie! Musím
Vandu porazit, musím být rychlejší, pohotovější, lepší. Mu-
sím!!! Záleží mi na tom víc než jí a ono se to ve výsledku
odrazí. Vanda sice odpovídá bezchybně, nicméně jednou za-
váhá, čehož bystře využiji, předběhnu ji a odpovím za ni. Amo-
niak to bere tak, jako že Vanda na jednu otázku odpověď ne-
znala, což je ošidná věc, protože obě a s námi i celá třída, jež
naše klání pobaveně sleduje, víme, že by si určitě vzpomněla.
Kdybych jí dala šanci! Takhle si odnese chvalitebnou, zatímco
já výbornou a pocit zadostiučinění. Znám její mámu, ředitelku
ZŠ, dost dobře na to, abych věděla, že Vanda kvůli dvojce
schytá kázání. Přestože jsme s Vandou obě jedničkářky, je mezi
36
námi rozdíl. Po Vandě chtějí rodiče, aby byla ve všem NEJ,
zatímco já to chci sama. Kvůli našim, abych jim dokázala, že
Štěpán je možná geniální, ale já jsem také docela dobrá.
Poslední dobou vážně perlím! Některé trapasy bych si mohla
dát patentovat, fakt. Sotva strávím ostudu v oddělení prádla
OD Gigant do takové míry, že dokonce začnu uvažovat o další
návštěvě obchoďáku, překousnu holaro v tělocvičně a přestanu
se na chodbě vyhýbat všem klukům, co chodí do 3. A a 3. B,
zadělám si na další průšvih.
V technice administrativy, kterou máme poslední hodinu,
nám pan inženýr zadá samostatnou práci, stylizovat a napsat
na stroji úřední dopis se všemi náležitostmi. Samo o sobě o nic
nejde, stačí ve správném pořadí uvést hlavičku, věc, datum,
oslovení, nějaké ty řečičky, s pozdravem a adresu, pokusit se
nenamastit žádný překlep a vše stihnout do časového limitu,
a je vymalováno. Jsem si jistá, že mám všechno správně, takže
vyroluji papír z válce a začnu se tvářit znuděně, jako že co
nám to dává za legrácky vhodné pro pátou obecnou, zatímco
moje spolužačky ještě pilně datlují do klávesnice psacích strojů.
Asi pět minut před zvoněním se ozve nesmělé zaklepání a ve
dveřích se objeví hlava studentky prvního ročníku.
"Pan ředitel vzkazuje, že máte u něj telefon..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama