"Asi L," zkusí hádat Míša.
Tomáš, kterému coby zákaznice patrně jdeme na nervy, si
mě změří ledabylým pohledem. "Na vás, jo? Tak to by mohlo
být něco z těchhle..."
Neujde mi, že nejprve chtěl vytáhnout zásuvku s menším
číslem, ale sotva si zkušeným okem prodavače prohlédl
moje proporce, byť schované pod bundou, sáhl o dvě zá-
suvky dál, aby hodil na pult několikery spoďáry většího ob-
jemu.
Tomáš, kterému coby zákaznice patrně jdeme na nervy, si
mě změří ledabylým pohledem. "Na vás, jo? Tak to by mohlo
být něco z těchhle..."
Neujde mi, že nejprve chtěl vytáhnout zásuvku s menším
číslem, ale sotva si zkušeným okem prodavače prohlédl
moje proporce, byť schované pod bundou, sáhl o dvě zá-
suvky dál, aby hodil na pult několikery spoďáry většího ob-
jemu.
"Tohle jsou obyčejný bavlněný, tyhle s lycrou a tyhle jsou
dražší, elastický," podá mi vysvětlení a já honem sklopím čer-
venou tvář do bombarďáčků.
"Jsou pěkný," ukáže Míša na ty lepší a já tedy kývnu, jelikož
jsem rozhozená natolik, že jaksi vybírat nemohu.
Tomáš naháže zbylé prádlo zpátky do zásuvky, čárkový kód
na cenovce u těch vybraných přejede scanerem, načež mi je
zabalí do hedvábného papíru a požádá o 105 Kč.
Chci mu vyhovět pokud možno co nejvíce, místo abych za-
platila dvoustovkou a nechala si vrátit, vylovím stokorunu a za-
štrachám v přihrádce s drobnými. Ruce se mi nervozitou třesou
jako feťákovi v nejhlubším absťáku, takže se ani nedivím, když
obsah peněženky vyvrhnu na pult společně s náplní do činky,
ožužlanou rtěnkou a jednou pokroucenou kancelářskou svor-
kou. Pult je skleněný, drobné na něm pěkně zarachtají a roz-
kutálejí se všude kolem.
"Nechtěla jsem...," blekotám rozpačitě a rychle padám na
všechny čtyři, abych drobásky vylovila i zpod pultu. Tomáš
zachová formu, mince zatoulané na jeho stranu pultu posbírá
a vysází mi je do dlaně. Míša, ta kachna, se může usmát!!!
Napočítám pět korun, postrčím je blíž k Tomášovi, zbytek
drobných nahážu do kapsy bundy, rtěnku taky, a pryč!
"Slečno!" zaslechnu za sebou Tomášův hlas. Srdce se ve
mně přímo zastaví, že by mi moje nejvroucnější přání vyčetl
ze zrudlé tváře a navrhl třeba rande...?
"Ano?" vydechnu rozechvěle.
30
"Ty kalhotky," ukáže bradou na malý balíček. "Já je za tebe
nosit nebudu."
Viděl někdy někdo většího osla než mě?! Třemi skoky jsem
zpátky, vytrhnu mu kalhotky z rukou a aniž bych čekala na
usmátou Míšu, metu nejbližší cestou k eskalátoru.
Míša mě dohoní před obchoďákem, kde nastavuji rozpálený
obličej sychravému mrholení.
"Bylas skvělá," ocení moje klaunské číslo.
"Tomáš se nebavil, musel si pomyslet, že jsem pitomá..."
"Prosím tě, zase takovej trapas to nebyl," utěšuje mne. "Vsa-
dím se, že je zvyklej na ledacos. Prodává v prádle, ne?"
"Jsem nemožná," kvílím srdceryvně. "Všimla sis? Na konci
mi tykal, zařadil mě mezi imbecily..."
"Ty naděláš," řehtá se. "Polez, naši mě zabijou, tma jako
v pytli a já ještě nejsem doma ze školy..."
Nechápu, jak může mít tak přízemní starosti, když jsem právě
zažila největší trapas svého života! No, možná nebyl největší,
každopádně se mnou zamával, protože jsem se předvedla před
klukem, který se mi maximálně líbí!!!
"Ahoj, Míšo," loučím se s kamarádkou na sídlišti. "Díky."
"Není zač," zubí se. "Až vychladneš, taky to nebudeš po-
važovat za národní tragédii, Edito."
S tím si tedy nejsem zdaleka jistá!
"Kdes byla tak dlouho?" zajímá se máma, která je výjimečně
v šest večer doma.
"Nakupovat," přiznám. "To víš, než člověk něco pořádnýho
sežene, to dá zabrat."
"Ukaž, co sis koupila," pobídne mne a já tedy rozbalím mi-
kinu. S nešťastnými kalhotkami se nenamáhám, jen by mi při-
pomněly mou neschopnost! "Tohle...? Prosím tě, chceš mi snad
tvrdit, žes vybírala celé odpoledne, aby sis nakonec koupila
zase jen další mikinu? Proč si jednou nepořídíš něco opravdu
hezkého? Třeba sukni nebo šaty?"
Trhnu rameny, odmítám vysvětlovat, že nejde jen o chtění!
Aby mi něco slušelo, musela bych zhubnout, protože na postavu
31
golema se opravdu vybírá dost těžko. Navíc tuším, že kdybych
tuhle námitku uplatnila v praxi, máma by mi přizvukovala,
neustále tvrdí, že se nemám tolik cpát, taková Vanda chodí
oblékaná jako panenka z výstavní skříně a já...
Kupodivu se nehodlá v mém svědomí pitvat, když se nedočká
odpovědi, změní téma: "Co ve škole?"
"Byla jsem zkoušená z literatury, zajedná, z písemky z bio-
logie mám taky jedničku a dneska jsme navíc psali z fyziky,
nic mi tam nechybí," rozpovídám se, protože škola je téma,
kde si jsem jistá. Mámu zrovna tohle moc nebere, je zvyklá,
že nosím jedničky, aniž by mou snahu a šprtání ocenila, další
věta je už opět o něčem jiném.
"Vezmi si něco k večeři, jsou tam párky a sýry, jo, taky
jsem koupila zavináče, jestli máš chuť," pobídne mne.
Ač tatík-biochemik ví, že uzeniny zrovna nepatří mezi zdravou
výživu, párky máme v ledničce věčně: jsou totiž v přípravě
nejsnazší a nejrychlejší, no a jelikož krédem naší uspěchané rodiny
je rychlost, máma je nakupuje neustále. Zvolím zavináče, párky mi
jednoduše lezou krkem. A pak, rybí maso má určitě mnohem méně
kalorií a já v těch šatech vážně vypadala příšerně...
Možná jsou ryby skutečně nízkokalorické, jenomže veškerá
moje snaha se mine účinkem, anžto se v deset večer dorazím
dvěma rohlíky namazanými šunkovou pěnou a během šprtání
zbouchám celou krabici višní v čokoládě.
Ivona vpadne do dívčí šatny jako granát a zahuláká: "Skočice
je nemocná!"
Brebentění okamžitě umlkne.
"Odpadne nám tělák?" zadoufá Dana a s ní většina z nás.
"Ti ruplo v bedně, ne?" odfrkne Mariana, která poměry na
gymplu zná nejlépe, když sem chodí o rok déle než ostatní.
"Právě jsem potkala třídní," vysvětluje Ivona. "Povídala, že
profesorka Skočková onemocněla a my budeme mít tělák spo-
jenej s klukama ze třeťáku."
32
dražší, elastický," podá mi vysvětlení a já honem sklopím čer-
venou tvář do bombarďáčků.
"Jsou pěkný," ukáže Míša na ty lepší a já tedy kývnu, jelikož
jsem rozhozená natolik, že jaksi vybírat nemohu.
Tomáš naháže zbylé prádlo zpátky do zásuvky, čárkový kód
na cenovce u těch vybraných přejede scanerem, načež mi je
zabalí do hedvábného papíru a požádá o 105 Kč.
Chci mu vyhovět pokud možno co nejvíce, místo abych za-
platila dvoustovkou a nechala si vrátit, vylovím stokorunu a za-
štrachám v přihrádce s drobnými. Ruce se mi nervozitou třesou
jako feťákovi v nejhlubším absťáku, takže se ani nedivím, když
obsah peněženky vyvrhnu na pult společně s náplní do činky,
ožužlanou rtěnkou a jednou pokroucenou kancelářskou svor-
kou. Pult je skleněný, drobné na něm pěkně zarachtají a roz-
kutálejí se všude kolem.
"Nechtěla jsem...," blekotám rozpačitě a rychle padám na
všechny čtyři, abych drobásky vylovila i zpod pultu. Tomáš
zachová formu, mince zatoulané na jeho stranu pultu posbírá
a vysází mi je do dlaně. Míša, ta kachna, se může usmát!!!
Napočítám pět korun, postrčím je blíž k Tomášovi, zbytek
drobných nahážu do kapsy bundy, rtěnku taky, a pryč!
"Slečno!" zaslechnu za sebou Tomášův hlas. Srdce se ve
mně přímo zastaví, že by mi moje nejvroucnější přání vyčetl
ze zrudlé tváře a navrhl třeba rande...?
"Ano?" vydechnu rozechvěle.
30
"Ty kalhotky," ukáže bradou na malý balíček. "Já je za tebe
nosit nebudu."
Viděl někdy někdo většího osla než mě?! Třemi skoky jsem
zpátky, vytrhnu mu kalhotky z rukou a aniž bych čekala na
usmátou Míšu, metu nejbližší cestou k eskalátoru.
Míša mě dohoní před obchoďákem, kde nastavuji rozpálený
obličej sychravému mrholení.
"Bylas skvělá," ocení moje klaunské číslo.
"Tomáš se nebavil, musel si pomyslet, že jsem pitomá..."
"Prosím tě, zase takovej trapas to nebyl," utěšuje mne. "Vsa-
dím se, že je zvyklej na ledacos. Prodává v prádle, ne?"
"Jsem nemožná," kvílím srdceryvně. "Všimla sis? Na konci
mi tykal, zařadil mě mezi imbecily..."
"Ty naděláš," řehtá se. "Polez, naši mě zabijou, tma jako
v pytli a já ještě nejsem doma ze školy..."
Nechápu, jak může mít tak přízemní starosti, když jsem právě
zažila největší trapas svého života! No, možná nebyl největší,
každopádně se mnou zamával, protože jsem se předvedla před
klukem, který se mi maximálně líbí!!!
"Ahoj, Míšo," loučím se s kamarádkou na sídlišti. "Díky."
"Není zač," zubí se. "Až vychladneš, taky to nebudeš po-
važovat za národní tragédii, Edito."
S tím si tedy nejsem zdaleka jistá!
"Kdes byla tak dlouho?" zajímá se máma, která je výjimečně
v šest večer doma.
"Nakupovat," přiznám. "To víš, než člověk něco pořádnýho
sežene, to dá zabrat."
"Ukaž, co sis koupila," pobídne mne a já tedy rozbalím mi-
kinu. S nešťastnými kalhotkami se nenamáhám, jen by mi při-
pomněly mou neschopnost! "Tohle...? Prosím tě, chceš mi snad
tvrdit, žes vybírala celé odpoledne, aby sis nakonec koupila
zase jen další mikinu? Proč si jednou nepořídíš něco opravdu
hezkého? Třeba sukni nebo šaty?"
Trhnu rameny, odmítám vysvětlovat, že nejde jen o chtění!
Aby mi něco slušelo, musela bych zhubnout, protože na postavu
31
golema se opravdu vybírá dost těžko. Navíc tuším, že kdybych
tuhle námitku uplatnila v praxi, máma by mi přizvukovala,
neustále tvrdí, že se nemám tolik cpát, taková Vanda chodí
oblékaná jako panenka z výstavní skříně a já...
Kupodivu se nehodlá v mém svědomí pitvat, když se nedočká
odpovědi, změní téma: "Co ve škole?"
"Byla jsem zkoušená z literatury, zajedná, z písemky z bio-
logie mám taky jedničku a dneska jsme navíc psali z fyziky,
nic mi tam nechybí," rozpovídám se, protože škola je téma,
kde si jsem jistá. Mámu zrovna tohle moc nebere, je zvyklá,
že nosím jedničky, aniž by mou snahu a šprtání ocenila, další
věta je už opět o něčem jiném.
"Vezmi si něco k večeři, jsou tam párky a sýry, jo, taky
jsem koupila zavináče, jestli máš chuť," pobídne mne.
Ač tatík-biochemik ví, že uzeniny zrovna nepatří mezi zdravou
výživu, párky máme v ledničce věčně: jsou totiž v přípravě
nejsnazší a nejrychlejší, no a jelikož krédem naší uspěchané rodiny
je rychlost, máma je nakupuje neustále. Zvolím zavináče, párky mi
jednoduše lezou krkem. A pak, rybí maso má určitě mnohem méně
kalorií a já v těch šatech vážně vypadala příšerně...
Možná jsou ryby skutečně nízkokalorické, jenomže veškerá
moje snaha se mine účinkem, anžto se v deset večer dorazím
dvěma rohlíky namazanými šunkovou pěnou a během šprtání
zbouchám celou krabici višní v čokoládě.
Ivona vpadne do dívčí šatny jako granát a zahuláká: "Skočice
je nemocná!"
Brebentění okamžitě umlkne.
"Odpadne nám tělák?" zadoufá Dana a s ní většina z nás.
"Ti ruplo v bedně, ne?" odfrkne Mariana, která poměry na
gymplu zná nejlépe, když sem chodí o rok déle než ostatní.
"Právě jsem potkala třídní," vysvětluje Ivona. "Povídala, že
profesorka Skočková onemocněla a my budeme mít tělák spo-
jenej s klukama ze třeťáku."
32
peknej blog!