"Fakt?" Rychle v duchu počítám, jak mi zmíněná půlhodinka
zasáhne do itineráře, a když usoudím, že zase takovou trhlinu
v něm neudělá, souhlasím: "Díky, zůstanu ráda."
zasáhne do itineráře, a když usoudím, že zase takovou trhlinu
v něm neudělá, souhlasím: "Díky, zůstanu ráda."
Táňa protáhne obličej, určitě mi závidí, kačenka! Nemá na
co, doby, kdy jsem Jakuba považovala za symbol pravého muže,
skončily, na pomyslném vrcholu sedí Tomáš Matějíček přesně
od té chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila.
Zatímco Jakub chvíli cosi spisuje za psacím stolem v rohu
ateliéru, pilně pracuji na svém obrázku. Namalovat pastelem
noční alej se mi docela povedlo, i Jakub mě chválil, ovšem
přikreslit stromům patřičné stíny je práce pro vraha! Ve svém
zaujetí si ani nevšimnu, kdy se Jakub ocitne vedle mne.
"Musíš si dávat pozor na kontrast, nech šedou plynule pře-
cházet, nemáme jen jednu barvu, ale celou paletu šedé."
"Asi nebudu dobrá učitelka kreslení, co?"
"Chceš být učitelkou?" zajímá se. "Děláš gympl, viď?"
"Hm. Ráda bych zkusila peďák, bavilo by mě učit děti kres-
lení a třeba češtinu," svěřím se mu se svými plány.
"Máš na víc než na pouhou úču," pousměje se a okno, kterým
do ateliéru dosud vnikal vlahý podvečerní vzduch, zase zavře.
"Copak si nepamatuješ, jaký finty si žáci na své učitelky vy-
mýšlejí?"
"Ale jo," připouštím. "Jenže ono taky hodně záleží na osobě
té učitelky, víš. Když je protivná, zaslouží si to."
"Takže chceš být učitelkou, kterou budou malí chlapečci
milovat víc než svoji maminku, jo?" baví se.
"Stačilo by mi, kdyby se na moje hodiny těšili."
"Taky jsem byl kdysi zamilovanej do paní učitelky," vzpo-
mene si. "Ve druhé třídě, tuším. Jmenovala se Jarmila a já jí
den co den nosil kytky, dokud neprasklo, že je kradu v souse-
dově zahrádce..."
"Byl jsi asi číslo."
"Dělal jsem to z lásky," ohradí se. "A víš, jak se mi odměnila?
Když si soused přišel stěžovat do školy, postavila mě před tabuli
a řekla celé třídě, že jsem zloděj."
"A bylo po lásce, co?"
"Od té doby měly u mě všechny učitelky utrum. Autoritu
učitele jsem uznával jenom u chlapů."
108
Dokončím svůj výkres, kriticky si ho prohlédnu a nastavím
k ohodnocení Jakubovi. Postaví se za moje záda, několika
tahy načrtne, kde jsem udělala chybu, a řekne: "Dobrý."
Asi spěchá domů, napadne mne, protože jindy vždycky kaž-
dému věnuje pár minut na důkladný rozbor díla. "Ty budeš
určitě oblíbená paní učitelka. A moc hezká, Edito."
Překvapeně se po něm otočím. "Přeháníš, ale i tak díky."
"Vůbec nepřeháním," ujistí mě s vážnou tváří. "Hodně jsi
se změnila, jsi jiná než dřív, mnohem krásnější."
Jeho chvála mě sice hřeje, ovšem také pořádně vytáčí, nevím
jak odpovědět, navíc stojí stále těsně za mnou, nemám kam
uhnout, pokud ho nechci odstrčit! Najednou nespěchá...?
"Nevěříš mi?" hraje si na telepata.
"Nevím," pokusím se zlehčit napjatou situaci úsměvem, od-
vrátím se zpátky ke svému výkresu a tvářím se, že mám největší
pilno nanést další vrstvu šedé na hotový obrázek.
"Proč ne?" šťourá se v tématu, které by normální člověk
změnil, když vidí, jak je mi nepříjemné!
Trhnu rameny, stín vysokého topolu je už málem černý, když
ucítím cosi hebkého na své šíji. Body, jež jsem si oblékla k džín-
sové sukni, má na zádech hluboký výstřih, který právě mapují
Jakubovy rty!!! Dech se ve mně zastaví, užasle se k němu
otočím, on to pochopí jako výzvu, obejme mne a než se stačím
nadechnout, políbí mne!!!
"Neblá...zni!" vydechnu trhaně do jeho úst, dusí mne!
"Proč?"
Oddychuji jako zápasník v ringu. "Protože jsi ženatej!"
"Myslíš, že se ženáčům nemůžou líbit krásný holky?"
"Můžou, jenže -" Nestačím dopovědět, znovu mne obejme,
sevře dlaní moje ňadro a zasune jazyk do mých úst. Přestanu
s ním jednat v rukavičkách, prudce ho od sebe odstrčím, pro
jistotu poodstoupím, aby mezi námi byl malířský stojan, a spus-
tím: "Ženáčům se můžou líbit svobodný holky, jenže musí zů-
stat jen u těch pohledů, víš!"
"Proč?" opakuje.
109
"Když si odmyslím tvou ženu, že jí tady sprostě zahýbáš,
zatímco ona na tebe doma čeká i s dítětem, pak jsi zapomněl
na další věc: kde bereš jistotu, že mladým holkám se líbí že-
náči?! Jestli některým jo, já k nim určitě nepatřím!"
Ani po sobě neuklidím pastely a stojan, popadnu svou tašku
a než mi v tom stačí zabránit, beru schody po dvou. Páni, to
mě tedy podržte! Jakub se musel zbláznit!!!!
Cestou v autobusu mne napadne, že to také může být jinak.
Nezbláznil se, prostě jen dělal to, nač je zvyklý. Ivaně a jí
podobné možná snubní prstýnek na jeho prsteníčku nevadil!
Mě se každopádně zhnusil. Stěžovat si k řediteli umělecké školy
nepůjdu, když si představím vyšetřování, které by nutně přišlo,
kdy by navíc stálo tvrzení proti tvrzení, byli jsme tam sami,
beze svědků, osypu se potničkami! Stejně tak je pro mě nepří-
pustná představa přijít příští čtvrtek do hodiny kreslení, jako
by se nic nestalo. Potom zbývá jediné řešení, byť slabošské:
přestat do výtvarky chodit a od září se zapsat k jinému lektorovi.
co, doby, kdy jsem Jakuba považovala za symbol pravého muže,
skončily, na pomyslném vrcholu sedí Tomáš Matějíček přesně
od té chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila.
Zatímco Jakub chvíli cosi spisuje za psacím stolem v rohu
ateliéru, pilně pracuji na svém obrázku. Namalovat pastelem
noční alej se mi docela povedlo, i Jakub mě chválil, ovšem
přikreslit stromům patřičné stíny je práce pro vraha! Ve svém
zaujetí si ani nevšimnu, kdy se Jakub ocitne vedle mne.
"Musíš si dávat pozor na kontrast, nech šedou plynule pře-
cházet, nemáme jen jednu barvu, ale celou paletu šedé."
"Asi nebudu dobrá učitelka kreslení, co?"
"Chceš být učitelkou?" zajímá se. "Děláš gympl, viď?"
"Hm. Ráda bych zkusila peďák, bavilo by mě učit děti kres-
lení a třeba češtinu," svěřím se mu se svými plány.
"Máš na víc než na pouhou úču," pousměje se a okno, kterým
do ateliéru dosud vnikal vlahý podvečerní vzduch, zase zavře.
"Copak si nepamatuješ, jaký finty si žáci na své učitelky vy-
mýšlejí?"
"Ale jo," připouštím. "Jenže ono taky hodně záleží na osobě
té učitelky, víš. Když je protivná, zaslouží si to."
"Takže chceš být učitelkou, kterou budou malí chlapečci
milovat víc než svoji maminku, jo?" baví se.
"Stačilo by mi, kdyby se na moje hodiny těšili."
"Taky jsem byl kdysi zamilovanej do paní učitelky," vzpo-
mene si. "Ve druhé třídě, tuším. Jmenovala se Jarmila a já jí
den co den nosil kytky, dokud neprasklo, že je kradu v souse-
dově zahrádce..."
"Byl jsi asi číslo."
"Dělal jsem to z lásky," ohradí se. "A víš, jak se mi odměnila?
Když si soused přišel stěžovat do školy, postavila mě před tabuli
a řekla celé třídě, že jsem zloděj."
"A bylo po lásce, co?"
"Od té doby měly u mě všechny učitelky utrum. Autoritu
učitele jsem uznával jenom u chlapů."
108
Dokončím svůj výkres, kriticky si ho prohlédnu a nastavím
k ohodnocení Jakubovi. Postaví se za moje záda, několika
tahy načrtne, kde jsem udělala chybu, a řekne: "Dobrý."
Asi spěchá domů, napadne mne, protože jindy vždycky kaž-
dému věnuje pár minut na důkladný rozbor díla. "Ty budeš
určitě oblíbená paní učitelka. A moc hezká, Edito."
Překvapeně se po něm otočím. "Přeháníš, ale i tak díky."
"Vůbec nepřeháním," ujistí mě s vážnou tváří. "Hodně jsi
se změnila, jsi jiná než dřív, mnohem krásnější."
Jeho chvála mě sice hřeje, ovšem také pořádně vytáčí, nevím
jak odpovědět, navíc stojí stále těsně za mnou, nemám kam
uhnout, pokud ho nechci odstrčit! Najednou nespěchá...?
"Nevěříš mi?" hraje si na telepata.
"Nevím," pokusím se zlehčit napjatou situaci úsměvem, od-
vrátím se zpátky ke svému výkresu a tvářím se, že mám největší
pilno nanést další vrstvu šedé na hotový obrázek.
"Proč ne?" šťourá se v tématu, které by normální člověk
změnil, když vidí, jak je mi nepříjemné!
Trhnu rameny, stín vysokého topolu je už málem černý, když
ucítím cosi hebkého na své šíji. Body, jež jsem si oblékla k džín-
sové sukni, má na zádech hluboký výstřih, který právě mapují
Jakubovy rty!!! Dech se ve mně zastaví, užasle se k němu
otočím, on to pochopí jako výzvu, obejme mne a než se stačím
nadechnout, políbí mne!!!
"Neblá...zni!" vydechnu trhaně do jeho úst, dusí mne!
"Proč?"
Oddychuji jako zápasník v ringu. "Protože jsi ženatej!"
"Myslíš, že se ženáčům nemůžou líbit krásný holky?"
"Můžou, jenže -" Nestačím dopovědět, znovu mne obejme,
sevře dlaní moje ňadro a zasune jazyk do mých úst. Přestanu
s ním jednat v rukavičkách, prudce ho od sebe odstrčím, pro
jistotu poodstoupím, aby mezi námi byl malířský stojan, a spus-
tím: "Ženáčům se můžou líbit svobodný holky, jenže musí zů-
stat jen u těch pohledů, víš!"
"Proč?" opakuje.
109
"Když si odmyslím tvou ženu, že jí tady sprostě zahýbáš,
zatímco ona na tebe doma čeká i s dítětem, pak jsi zapomněl
na další věc: kde bereš jistotu, že mladým holkám se líbí že-
náči?! Jestli některým jo, já k nim určitě nepatřím!"
Ani po sobě neuklidím pastely a stojan, popadnu svou tašku
a než mi v tom stačí zabránit, beru schody po dvou. Páni, to
mě tedy podržte! Jakub se musel zbláznit!!!!
Cestou v autobusu mne napadne, že to také může být jinak.
Nezbláznil se, prostě jen dělal to, nač je zvyklý. Ivaně a jí
podobné možná snubní prstýnek na jeho prsteníčku nevadil!
Mě se každopádně zhnusil. Stěžovat si k řediteli umělecké školy
nepůjdu, když si představím vyšetřování, které by nutně přišlo,
kdy by navíc stálo tvrzení proti tvrzení, byli jsme tam sami,
beze svědků, osypu se potničkami! Stejně tak je pro mě nepří-
pustná představa přijít příští čtvrtek do hodiny kreslení, jako
by se nic nestalo. Potom zbývá jediné řešení, byť slabošské:
přestat do výtvarky chodit a od září se zapsat k jinému lektorovi.
//<![CDATA[ <!-- google_ad_client = "pub-7766158119174271"; google_ad_width = 468; google_ad_height = 60; google_ad_format = "468x60_as"; google_ad_type = "text"; google_ad_channel = "3314047505+7862089930"; google_color_border = "FFFFFF"; google_color_bg = "ffffff"; google_color_link = "ffffff"; google_color_text = "3366ff"; google_color_url = "ffffff"; //--> //]]>