close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

16.čast

12. dubna 2008 v 23:30 | buben |  >sml-kniha<
"Copak?" podivím se.
"Jednou to stačilo," zakření se na mě. "Všeho moc škodí."
"Taky myslím," uchichtnu se a tajně, aby si mého odchodu
nikdo nevšiml, opustím vyhlášenou diskotéku, která mě zkla-
mala i podruhé, ačkoli tentokrát jsem v jiné situaci.

Na návštěvu babičky a dědy v Zaječí si vezmu nejvolnější
oděv, jaký ve své skříni najdu. Podvědomě tuším, že by se jim
moje hubnutí určitě nelíbilo, jsou ze staré školy, v dobách jejich
mládí letěla naducaná festovní děvčata!
Babička navzdory pěti dioptriím na každém oku je jako
ostříž, a to i bez brýlí! Krátkozrace na mě zašvidrá, sotva ji
políbím na přivítanou, a podezíravě si mě přeměří: "Editko,
copak se ti stalo? Ty jsi stonala?"
95
"Stonala? Ne, proč?"
"Nějak se mi nelíbíš..."
"Jsem zdravá jako rybička," ujistím ji.
"Změnila se," pospíší si také děda. "Zvážněla, dospěla."
"Je jiná," stojí si babi na svém. "Nějaká... moc hubená!
Snad nedržíš nějakou tu moderní dietu?" zeptá se mne přísně.
"Nic mi není, babi," konejším ji mateřským tónem.
"Vladěno, jestlipak na ni trochu dohlížíš? Ta holka je hubená
jako lunt! Jí vůbec něco pořádného?"
"Mami, prosím tě," ohradí se máma. "Copak je Edita malá,
abych ji musela kontrolovat, nebo snad krmit?"
"Tak se na ni podívej," agituje babička. "Musela shodit deset
kilo!"
Pracně zadržím úsměv. Babi, chce se mi vykřiknout, kde
žiješ?! Zhubla jsem o celých šestnáct kilogramů! Nahlas však
zalžu: "Každej den cvičím, spadla jsem se o pět kilo."
"Vidíš?!" triumfuje babička a mává rozčileně mámě prstem
před nosem. "Všimla sis toho vůbec?"
Máma si mě prohlíží, jako by mě viděla prvně v životě. Nic
podezřelého však nespatří, volné oblečení maskuje místa, která
dříve oplývala kyprými tvary, není vidět, že tam něco chybí.
Pokrčí rameny: "Mami, nepřeháněj, ano? Edita trošku zhubla,
no bože. Vůbec jí to neuškodilo! A to, že se necpe jako husa
ve výkrmně, je jen dobře."
"Copak náš cvalík," zazubí se na mě Štěpán. Počastuji ho
blahosklonným úsměvem. Ty chudáčku! Budeš mít sice dok-
torát, ale přitom si nevidíš na špičku nosu.
"Dušane, vy to taky považujete za normální?" útočí babi na
nejsilnější autoritu v naší rodině.
Táta, který by se nejraději viděl v laboratoři, kvůli dnešní
cestě se s mámou pohádali, zapomněl na ni a domluvil si jinou
práci, zatěká očima z jedné na druhou. "Pět kilo není žádná
tragédie."
"Jak myslíte," nafoukne babi tváře. "Aby nebylo pozdě!"
Pak už začne nalévat polévku do hlubokých talířů. Jakkoli
96
jsem vždycky babičku i dědu považovala za své spojence, nedali
na mě dopustit a bránili mě před bráchovými urážkami, nyní
se zařadili mezi mé úhlavní nepřátele. Tuším v nich překážky
ve svém dietním programu! A já přitom musím ještě trochu
zhubnout, ideální váhu vidím na 55 kilech.
Babi osobně dohlédne na to, abych dostala porci jako pro
slona. Když vidím mastná oka na polévce a játrové knedlíčky
velikosti holubích vajec, zvedne se mi žaludek. Odvykl si mast-
nému jídlu, po věčných jogurtech a zelenině se bouří! Jenže...
kdybych řekla, že nebudu, mohli by mě donutit stoupnout si
na váhu. Prasklo by, jak to se mnou ve skutečnosti je, a protože
tuším, že by se jim šestnáct kilo zdálo moc, i když podle mě
mi stále ještě hrozně kil zbývá, nemohu si to dovolit. S pře-
máháním do sebe dostanu asi pět lžic, načež porci vrátím s tím,
že mi nechutná.
Babička je z toho div živá! Strká mi maggi a sůl a pepř, prý
abych si ji tedy ochutila podle svého, bere to jako svůj kuchařský
neúspěch. Vyřádí se na mně s druhým jídlem, přes mé protesty
mi nakýbluje čtyři velké bramborové knedlíky, přihodí k nim
naběračku zelí a čtvrtku domácí kačeny. Protože na mě osobně
dohlíží, musím sníst podstatnou část celé té armády kalorií, co
útočí na mou postavu ze všech stran. Netušila jsem, jak může
být těžké jíst! Úplně se potím, krk mám jako sevřený, do
scvrklého žaludku nemohu nic dostat, na čele mi perlí krůpěje
potu, nemohu dýchat... Když se u stolu začnou bavit o něčem
jiném, nenápadně se vytratím na záchod, kde si strčím prst do
krku a vyhodím obsah žaludku do mísy. Ani tímhle aktem ne-
upokojím výčitky svědomí, někde jsem se dočetla, že tělo zu-
žitkuje hodně kalorií už když je potrava v ústech, takže si bez-
prostředně po nedojedeném obědu jdu zaběhat kolem vsi.
Musím za trest zdvojnásobit svůj náročný a časově vytížený
cvičební program a pro jistotu dnes už nevzít nic do pusy,
možná ani zítra...
Zařeknu se, že víckrát k babičce nepojedu.
97
Přestože jsem děsně zvědavá, jak dopadla koncovka sobotní
diskotéky, kvůli zvýšeným dávkám cviků nestihnu k Míše zajít
ani v neděli, ani na velikonoční pondělí. Tím víc se těším do
školy, až mi bude referovat!
"Ríša je úplně perfektní!" oznámí mi s rozzářenýma očima
hned v šatně. "Skvělej kluk! Byli jsme u Mariany asi do jedný,
bezvadně jsme si rozuměli, povídali jsme si... teda nejdřív.
Pak jsem potřebovala na záchod, Ríša šel se mnou -"
"Na záchod?!"
"To víš, že ne dovnitř," ohradí se se smíchem. "Čekal na
mě na chodbě a... V hale bylo moc rušno, šli jsme si pokecat
někam do ústraní, myslím, že to byla ložnice."
Uznale hvízdnu. "Zní to opravdu zajímavě."
"Taky to zajímavý bylo," ujistí mě. "Říkal, že se do mě
zamiloval na první pohled už tehdy."
"Takže jsi ho poslala do tmy, co?" bavím se.
"Proč?" pokrčí rameny.
Můj úsměv se vytratí. "Tys mu to zbaštila? Míšo, nebuď
labuť, vždyť si tě na tom prvním mejdanu ani nevšiml!"
"To nemůžeš vědět!" zastává se ho. "Odešly jsme dřív, než
si na mě mohl udělat čas, byl tam přece za Diskžokeje."
"Aha," pochopím. "A co bylo potom?"
"Co by bylo," udělá dramatickou pauzu. "Milovali jsme
se."
Bum, tohle je rána mezi oči. "Někoho mi připomínáš!"
"Jsi na omylu, žádnej grupáč," ujistí mě. "Milovali jsme se
spolu, byli jsme v té ložnici sami."
"Jaký to bylo?" vyzvídám.
"Sen-zač-ní!" slabikuje s důrazem a nadšeným výrazem ve
tváři. "Být najednou součást někoho jiného, spojit svoje tělo
s klukovským, takovej skvělej pocit být někomu nejblíž na světě
a přinášet mu uspokojení a radost, úplně jsem se vznášela! Jako
přímo to... myslím sex, nic moc, docela mě to bolelo. Ríša mě
utěšoval, prý to příště bude určitě lepší."
"Takže bude příště?" zeptám se.
98
Pohlédne mi do očí. "Ty se na Ríšu pořád díváš skrz prsty,
ale říkám ti, on je jinej."
"Kdy máte rande?"
"Slíbil, že zavolá," pochlubí se.
"A zavolal?"
"Zatím ne," připustí, nicméně okamžitě Richarda brání:
"Taky to jsou teprve dva dny!"
"Ach tak. Je zaneprázdněnej, co?"
Míša pohodí hlavou. "Naznačuješ, že ty bys to na mém místě
neudělala, nemám pravdu? Jenže, milá Edito, tys totiž nikdy
nebyla zamilovaná, víš!"
"Ne?" ušklíbnu se bolestínsky.
"Tak schválně. Kdyby ses na diskotéce potkala s klukem,
do kterýho seš dávno platonicky zamilovaná a on o tebe stál
a chtěl to po tobě, dala bys mu?"
"První večer určitě ne," ujistím ji.
"To si jenom myslíš," prohlásí sebejistě.
Přemýšlím o ní celou hodinu dějepisu, až mě podvakrát při-
stihne profesorka při nepozornosti. Míša mě předběhla. Richard,
kterého neznala ani příjmením, z ní udělal ženu. Je proti mně
zkušenější, vyzrálejší, starší. Ale - vždyť takhle to přece není!
Nemůže být!!! Potom by všechny ideály a sny a touhy a plány
a představy mohly jít do starého železa...
Třídní se mě něco zeptá do třetice, a když opět nevím, o čem
je řeč, vypění: "K tabuli!"
Pak se opře o katedru a chrlí na mě otázky jako z kulometu,
přičemž si mě prohlíží od hlavy až k patě. Tentokrát se na ni
soustředím, nedám se nachytat na švestkách, tudíž si s přehle-
dem vybojuji jedničku. Skončím současně s drnčivým zvukem,
rajské hudby všech školáků, tedy zazvoněním zvonku ukonču-
jícího vyučovací hodinu. Třídní mi napíše jedničku, načež mě
překvapí svým přáním: "Edito... ? Můžete za mnou přijít o velké
přestávce do kabinetu?"
Zmateně, anžto netuším nejmenší důvod, proč bych měla jít
na kobereček, přikývnu. Těžko mohu odmítnout, že!
99
"Jednou nedáváš pozor a už máš průser, jo?" podivuje se
Lenka, zatímco spolužák Pavel mi vysekne poklonu: "Nikdy
bych nevěřil, že chytrá holka může být taky pěkná. A naopak.
Krása a chytrost se jen málokdy snesou dohromady!"
Po celou následující hodinu matematiky jsem opět roztěkaná,
leč tentokrát nemyslím na Míšu, nýbrž na třídní.
Naštěstí nemusím na rozhřešení čekat dlouho, svačinová pauza
přijde hned po skalárních součinech. Aniž bych se nejdřív nasva-
čila, tedy schroupala mrkvičku, vypravím se do kumbálku vedle
školní knihovny, který sdílí třídní spolu se zeměpisářkou Sobotko-
vou. Po lehkém zaklepání mě hlas patřící právě té druhé pozve dál.
"Dobrý den. Paní profesorka Toušková tu není?"
"Ale jo," uklidní mě Sobotková a kamsi za ráhna s rozvě-
šenými hospodářskými i zeměpisnými mapami houkne: "Jani,
máš tu návštěvu, holčinu z tvé třídy..."
"Pojďte sem, Edito," přivolá mě k sobě Toušková, takže asi
tři minuty se motám v labyrintu map, dokud mě Sobotková
nevysvobodí a neukáže mi cestu, kudy se dostat k psacímu
stolku na druhém konci kabinetu. Naše třídní si zrovna vaří
kávu, z rychlovarné konvice stoupá stále hutnější pára. "Sedněte
si, máte-li kam..."
Příhodná poznámka! Protože nenajdu žádnou židli, raději
prohlásím: "To je dobré, postojím."
Sloup páry nadzvedne víčko, ozve se lupnutí, konvice sa-
močinně vypne a červená kontrolka zhasne.
"Chtěla jsem se vás zeptat, Edito," začne zvolna třídní, za-
lévající si lžičku kávy v žlutém šálku s drobnými kvítky,, jestli
nemáte nějaké zdravotní problémy."
Ačkoli jsem celou hodinu vymýšlela nejrůznější důvody, pro
které si mě zve na pohovor, otázka zdraví mě nenapadla!
"Já?" podivím se upřímně.
"Myslím v souvislosti s hubnutím," upřesní, hodí si do šálku
půl kostky cukru a zamíchá ji lžičkou.
"Proč bych měla mít problémy?"
"Během krátké doby jste výrazně zhubla," oznámí mi. "Jistě
100
je pěkné a lákavé být štíhlou, jenže když se to stane takhle
najednou, je na tom něco podezřelého."
"Najednou?" oponuji s úsměvem. "Pravidelně cvičím a bě-
hám už kolik měsíců!"
"Přesto," oponuje. "Jste v pořádku, Edito? Opravdu nemáte
žádné zdravotní potíže? Jste si jistá, že to zvládáte?"
"Absolutně," ujistím ji, protože mě, mírně řečeno, začíná
štvát. "Nic mi není a to, kolik vážím, je moje věc."
"Jen jsem se ptala," ohradí se třídní.
"Vážně není důvod se o mě starat."
"Dobrá," souhlasí váhavě.
"Můžu jít? Musím se připravit na další hodinu..."
"Ano," propustí mě, nicméně než zmizím za oponou z map,
dodá: "Kdybyste přece jen potřebovala pomoc nebo radu, přijď-
te, určitě bychom něco našly. Mentální anorexie je nemoc
, s hodně těžkým a složitým léčením."
Tu ženskou posedl ďábel, ušklíbnu se v duchu. Co s tím
pořád má, sakra?! Já a nemocná?! K smíchu. Jsem ve skvělé
kondici, duševní i fyzické, nikdy jsem se necítila lépe!
"Co ti chtěla?" vyzvídají spolužačky.
"Co by," uchichtnu se. "Poradit, jak se zbavit nadbytečných
kil!"
"Konečně si toho všimla?" baví se Bára a Míša jí přizvukuje:
"Třeba jsi jí otevřela oči."
Mariana, která se k našemu rozhovoru přichomýtne, nenu-
ceně protáhne záda a zazubí se na kamarádku: "Mnozí občas
potřebují otevřít oči, viď, Michalko?"
"Cože?" zpozorní Míša. "Proč mi to říkáš?"
"Richard se chlubil, že ses do něj zabouchla," uchichtne se.
Její tón se mi nelíbí, je v něm něco varujícího!
"Kdy jsi s ním mluvila?!" vyhrkne Míša, která zřejmě dosud
nic nepochopila a její poznámku bere za lichotku!!!
"Přece v sobotu u nás na mejdanu," pokrčí rameny.
Míša vypadá rozhozeně. "Nevšimla jsem si, že byste spolu
mluvili! Celou dobu strávil se mnou...!"
101
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama