5. ŠTÍHLÁ, KRÁSNÁ, OBLETOVANÁ
"Páni," udělá Igor nevěřícně. "Seš to ty?"
"Ne, jsem svoje mladší sestra," zakřením se na něj. Vyšla
jsem si do kreslení v zelenkavém kostýmku a celková příprava
mi zabrala drahnou dobu. Myla jsem si totiž předtím hlavu,
fénovala vlasy, vyčesala si hřebenem kupu vlasů, jak jsem je
provzdušňovala a kartáčovala, nalíčila si oči i rty a než bych
se otravovala s vložkou, použila jsem oblíbený OB tampon.
"Páni," udělá Igor nevěřícně. "Seš to ty?"
"Ne, jsem svoje mladší sestra," zakřením se na něj. Vyšla
jsem si do kreslení v zelenkavém kostýmku a celková příprava
mi zabrala drahnou dobu. Myla jsem si totiž předtím hlavu,
fénovala vlasy, vyčesala si hřebenem kupu vlasů, jak jsem je
provzdušňovala a kartáčovala, nalíčila si oči i rty a než bych
se otravovala s vložkou, použila jsem oblíbený OB tampon.
Už před týdnem jsem měla dostat menses, přišel až včera a je-
diné, co předvedl, byla šmouha na kalhotkách, nic víc. Tampon
si ovšem vezmu pro pocit jistoty, třeba se mi spustí, a jakákoli
skvrna na pastelové sukni by se rovnala katastrofě, natož rudá
krev!
"To ses tak vyfikla kvůli Jakubovi, co?" hádá Táňa.
"Blbost," ohradím se.
"Jen neříkej," zubí se na mě vševědoucně, protože na epi-
zodku začátkem listopadu, kdy mě Tomáš Matějíček ohodnotil
jako tlustou holku, co si pořád kupuje kalhotky, dávno zapo-
mněla. Ne každý má tak krátkou paměť, Táni!
"Dneska budeme kreslit uhlem stínovou siluetu," oznámí
nám Jakub a mně neujde, že i on je mou novou vizáží příjemně
překvapen. Přes velký rám zavěsí tenkou bílou látku a velkou
halogenovou lampu postaví dozadu ke zdi. Pak se k nám otočí,
aby si vybral model. "Jestli tě mohu poprosit..." Ivana s ne-
nucenou samozřejmostí odloží krabičku uhlů, ale než si opráší
prsty, Jakub ji převeze, protože dodá: "Edito?"
Kluci, ti imbecilové, začnou pobaveně hvízdat na prsty, Ivana
zrudne jako rak a honem se tváří, že si chtěla pouze očistit
ruce, proto krabičku položila.
S největší radostí zapózuji stínovou siluetu, stoupnu si bo-
89
kem, zatáhnu bříško a vypnu ňadra jako granátník. Vydržet
bez hnutí jde jen těžko, kluci mají neustále nějaké připomínky,
musím se smát s ostatními, ale výsledek...! Jakub nakreslil
dívčí stínovou siluetu na mém stojanu s výkresem tak nádherně,
až všichni slintají.
"Můžu si to nechat?" požádám ho.
"Ale jo, proč ne," usměje se na mne.
"Ještě podpis: Picasso z lásky," šaškuje Bobeš.
"Vyčpěte, pánové," poradím jim.
Táňa se na mě zakření. Neříkala jsem to? čtu z jejího výrazu,
nicméně odtáhnutím kabátku od těla jí naznačím, jak moc je
mi Jakub volný.
Uvěří mi teprve po hodině, kdy spolu kráčíme na zastávku
autobusu a já se od ní před obchodním domem Gigant odpojím.
"Jdeš nakupovat?" otáže se bezelstně.
"Spodní kalhotky," zazubím se.
"Počkej, ty myslíš... Ale on už tam není."
Ztuhnu. "Cože?"
"Tomáš už v Gigantu nedělá," nenechá mě na pochybách.
"To není možný!" vyhrknu zděšeně a málem se prořeknu,
že jsem svůj idol mužské dokonalosti chodila měsíc co měsíc
toužebně okukovat. "Nedávno jsem ho tam viděla!"
"Nedávno?" zapochybuje. "Skončil v březnu, říkala máma."
"A kam...," polknu. "Kam šel?"
Táňa pokrčí rameny. "Netuším."
Domů dojdu jako robot. Tohle je odměna za mou snahu?!?
Kam se poděly scénáře zinscenované za zavřenými víčky takřka
před každodenním usnutím? Proč je život tak nespravedlivej?!
Zima, která se v měsících své vlády projevovala velice vlaž-
ně, sněhu jsme si moc neužili, letos ho moc nebylo ani na
horách, má najednou pilno a o svůj odchod bojuje jako lev.
Koneckonců, k měsíci dubnu patří aprílové počasí, ovšem sku-
tečnost, že o Velikonocích město pokryje vrstva sněhu a nejen
90
že do večera neroztaje, dokonce je vyztužena nočním mrazí-
kem, nás zrovna v nadšení neuvede.
Jedna přes druhou klepeme kosu, na velikonoční diskotéku
k Hrobařovi jsme si horkokrevně vyrazily v minisukních. Přes
celkovou nedůvěru spojenou s citovou apatií díky krachu akce
zvané Tomáš jsem posléze souhlasila. Holky by mě jinak ode-
psaly! Kvůli diskotéce jsem si musela přeorganizovat denní
program, sídliště jsem obíhala už v odpoledních hodinách, cvi-
čila kolem páté a k učení se vůbec nedostala, což mě mrzí,
protože zítra nebudu mít čas teprve, jelikož nás čeká povinná
návštěva v Zaječí.
"Tuším, že to dneska bude skvělej večer," hraje si Bára na
Sibylu. "Slyšíte, jak to uvnitř duní?"
"Mám mokro v botách," podotknu otráveně.
"Sníh v dubnu, to je fakt hnusný," uleví si také Lenka, odu-
pávající před vchodem na diskotéku špinavé zledovatělé hrudky
z vojenských bagančat.
"Nemáš lézt na diskotéku v lodičkách," poradí mi Bára.
"Jestli myslíš, že ty tvoje křusky jsou úchvatný, jsi mimo
obraz," zpražím ji s milým úsměvem, abych ji co nejvíc na-
štvala. Lodičky jsem si vzala zcela záměrně!
"Nehádejte se," prosí nás Míša. "Taky mám ppcit, že nás
čeká zajímavej večer."
Pocítím k ní hluboký obdiv. Jakkoli jsme si vždycky rozumě-
ly, vnímaly a myslely obdobně, tentokrát se naše názory a před-
stavy liší asi o půldruhého kilometru!
Jakmile se vmáčkneme do přeplněného sálu, moje chmury
se prohloubí. Stačí jediný pohled a je mi to jasné, situace z pro-
since se opakuje. Není si kam sednout, takřka nemáme ani kde
stát, a když, tak rozhodně ne na vlastních nohách, neustále do
nás někdo vráží, pro příšerný rachot decibelů mezi sebou ne-
můžeme ani mluvit, Míša se mi snaží něco říct, křičí co to dá
a pomáhá si i rukama, jenže já nejsem hluchoněmá, abych ovlá-
dala znakovou řeč a uměla odezírat ze rtů, mávnu rukou, tohle
nemá cenu. Navzdory časnému večeru je tu i dnes sponsta lidí
91
v podroušeném stavu, v mnoha případech za to nemůže ani tak
alkohol jako jiné pomůcky, čímž myslím především ty chemic-
ké, že. Teprve když si prohlížím tváře nejbližších kluků, uvě-
domím si, jak moc jsem byla (a stále ještě jsem, co si budeme
namlouvat!) do Matějíčka zamilovaná, byť šlo o platonickou
lásku. Na sladkého Tomáše nikdo nemá! Pravda, pár kluků
ujde, neznat Tomáše snad bych je nazvala fešáky! Ačkoli vím,
že jsem krásného prodavače z Gigantu nikdy neměla, byla jsem
pro něj jednou z množiny zákazníků, tlustou holkou, co věčně
kupovala spodní kalhotky, připadám si, jako by mě nechal kluk,
se kterým jsem chodila roky. Vždyť si na Tomáše intenzivně
brousím zuby od listopadu!!!
Jeho obraz se hluboko vyryl do mé mysli a patrně se odtud
hned tak nehne. Jiní kluci mi vůbec nic neříkají! Dokonce ani
ten, který se k nám přiblíží jako první, Lenka v naději drbne
do Báry a obě se naň culí, zatímco on se natáhne k mému
uchu: "Nešla bys tancovat?"
Jeho otázku spíš vytuším než vyslechnu, natruc holkám kýv-
nu, přišel pro mě, tlustou Editu, jak mi ještě před půl rokem
mnozí říkali. Závidět mi ale nemusí, nedozvím se ani, jak se
jmenuje, poskakujeme proti sobě na nepatrné ploše sálu po tři
písničky, načež se na mě usměje a zmizí v davu. Po něm přijde
ještě pár jemu podobných, když se to tak vezme, z naší čtveřice
jsem v kole nejčastěji, milé dámy, trumfla jsem vás, ale že by
mě to uspokojovalo, to tedy ne. Tomáši, kam jsi zmizel...?
Obrat nastane něco málo po jedenácté, kdy mě vezme tan-
covat blond kluk, co mi připadá povědomý. Celkem příjemně
si spolu zaploužíme, načež se mě zeptá, kde sedím.
"Sedím...? Tamhle vzadu, vlevo od vchodu..."
"Tam přece nejsou žádný židle," namítne.
"No právě," uchichtnu se.
"Nechceš si přisednout k našemu stolu? Určitě pro tebe ně-
jakou židli najdu... Jak se jmenuješ?"
"Edita."
"Richard," představí se mi přičinlivě a libné mě na ucho.
"Je tu menší problém," nadhodím.
"A to?"
"Nenašly by se tam čtyři židle?"
Pobaveně se usměje. "To bude horší... No ale pokud na nich
budou sedět stejně hezký zadečky, jako máš ty, možná by se
s tím něco udělat dalo."
Velkoryse přejdu narážku na zadečky, protože z věčného
stání už mě bolí nohy. Holky jsou uchvácené a zdaleka to není
jen možností, že si konečně můžeme sednout, nýbrž především
díky skutečnosti, že Richard vypadá dobře a u stolu, ke kterému
nás zavede, je hezkých kluků nadbytek.
Míša do mě rozčileně strká. "To je on!"
"Kdo?" nechápu.
i "Ten Richard! Copak ty si ho nepamatuješ?"
"Měla bych?" zalovím v paměti.
"Tenkrát na mejdanu u Mariany, ten diskžokej, vzpomínáš?"
"Matně," přikývnu a můj už tak chabý zájem o Richardovu
osobu se změní v přímo netečný. "Jestli patří taky do té se-
branky, ti ostatní nebudou o nic lepší!"
"Pouštěl tam cédéčka," zastane se ho Míša.
"Co můžeš vědět! Zeptej se Báry, třeba ji taky přefikl."
"Ale fuj," zamračí se Míša. Víc mluvit nemůžeme, Richard
někde vyčaruje poslední chybějící židli a vmáčkne se mezi mne
a Míšu: "Copak to tu kujete za pikle?"
"Jen říkám, že bych šla domů," přiznám se.
Richarda ani nenapadne mě přemlouvat, abych zůstala, místo
toho vyloví z kapsy džínsů svazek klíčů a nabídne mi: "Mám
tu auto, hodím tě tam."
Zahlédnu Míšin zděšený výraz. Tenhle kluk se jí líbil už
tenkrát, na mejdanu nenašla odvahu se k němu přiblížit, což
ji zpětně mrzelo, dost dlouho o něm mluvila.
"Ještě chvíli vydržím," odpovím. Míše spadne kámen ze
srdce, děkovně na mě mrkne, neodloudím ho z diskotéky, krom
toho mám pramalou chuť zůstat s ním kdekoli o samotě, natož
ve voze, kde by byl pánem on. Kdoví, kam by mne odvezl!
93
"No fajn," pokrčí rameny. "Pojď teda se mnou na drink."
Záměrně pohlédnu na Míšu. Richard pochopí: "Pojďte obě."
Tohle pozvání přijmeme, Míša s viditelným nadšením, pře-
suneme se k baru a zatímco se ti dva líbají na tykání, mně
řekne o ploužák vlasaté individuum. Souhlasím jen díky ka-
marádce, dneska dělám, co jí vidím na očích, tudíž zatímco
ona zůstane s Richardem u baru v relativní samotě, já se jdu
potácet v nemožném rytmu a drsném objetí toho fráji. Má už
pěkně nakoupeno, nejradši bych se vytrhla, ale zřejmě vytuší
moje zaječí úmysly, protože mě sevře ještě pevněji a stále si
cosi brumlá. "Ty nohy..."
"Cože?"
"Takový nohy, sem říkal..."
"Jaký nohy? Máš něco s nohama?" obhlédnu podezíravě jeho
pětačtyřicítky.
"Tvoje nohy," upřesní.
"Co je s nimi?!"
"Tak krásný nohy sem eště neviděl," povede se mu souvislá
věta a já se musím proti své vůli rozesmát. Už jsem se bála,
že bude kritizovat moje lodičky, a ona to měla být lichotka!
Když se mi ho podaří setřást, Míšu s Richardem nezastihnu
ani u baru, ani u stolu. Chvíli se bavím s Lenkou a klukama,
načež si všimnu, že moje nejlepší kamarádka skotačí ve víru
tance s blaženým výrazem ve tváři a s Richardem v závěsu.
Vrátí se ke stolu jako dvojice, vedle mne není místo, sednou
si opodál a vesele se baví, aniž by si na mě vzpomněli.
"Ahoj, panstvo!" zahlaholí rozjařený dívčí hlas a my spat-
říme Marianu, která se odkudsi nečekaně vynoří. Kolem ramen
ji drží kluk, co mu do třicítky jistě mnoho nechybí a jehož
svalnaté chlupaté paže vyčuhující z trika zdobí jedno tetování
vedle druhého. Kluci u našeho stolu spolužačku nadšeně vítají,
kdepak se tu bere, asi je známá a oblíbená, a Mariana vysvětlí,
že se jen zaskočili podívat, jak šumí život. Pochopitelně se dají
přemluvit a na chvíli si přisednou, ten její vazbič je pěkné
číslo, chrlí jeden vtip sprostější než druhý, všichni se lámou
94
smíchy a je fakt, že jich zná nepřeberné množství. Nakonec
dostane Mariana perfektní nápad: "Hele, proč tu trčet až do
konce, nechcete se přidat k nám a udělat si malou soukromou
párty?"
Většina není proti, okamžitě se balí. Všimnu si, že se Míša
o čemsi dohaduje s Richardem. Přitočím se k ní: "Jdeme
domů, ne?"
"No, víš...," Míša je na vahách. "Richard říkal, že mě pak
domů odveze svým autem."
Pohlédnu na ni jako na malomocnou. "Neblázni! Vždyť on-"
Rychle zavrtí hlavou. "Bára říkala, že s ní nespal."
"Byly tam i jiný holky," namítnu.
"Nevšimla si, že by s nějakou něco měl."
"Jak myslíš," pokrčím rameny.
"Jenom se tam podíváme," přesvědčuje mne a patrně i sebe.
"Nepojedeš s námi?"
"Ne," ujistím ji. "Hodně štěstí."
Lenka, která se s Marianou nesnáší, samozřejmě odmítne
také, beztak na diskotéce potkala nějakého známého kluka
a trhla se od nás, a kupodivu neodejde ani Bára.
diné, co předvedl, byla šmouha na kalhotkách, nic víc. Tampon
si ovšem vezmu pro pocit jistoty, třeba se mi spustí, a jakákoli
skvrna na pastelové sukni by se rovnala katastrofě, natož rudá
krev!
"To ses tak vyfikla kvůli Jakubovi, co?" hádá Táňa.
"Blbost," ohradím se.
"Jen neříkej," zubí se na mě vševědoucně, protože na epi-
zodku začátkem listopadu, kdy mě Tomáš Matějíček ohodnotil
jako tlustou holku, co si pořád kupuje kalhotky, dávno zapo-
mněla. Ne každý má tak krátkou paměť, Táni!
"Dneska budeme kreslit uhlem stínovou siluetu," oznámí
nám Jakub a mně neujde, že i on je mou novou vizáží příjemně
překvapen. Přes velký rám zavěsí tenkou bílou látku a velkou
halogenovou lampu postaví dozadu ke zdi. Pak se k nám otočí,
aby si vybral model. "Jestli tě mohu poprosit..." Ivana s ne-
nucenou samozřejmostí odloží krabičku uhlů, ale než si opráší
prsty, Jakub ji převeze, protože dodá: "Edito?"
Kluci, ti imbecilové, začnou pobaveně hvízdat na prsty, Ivana
zrudne jako rak a honem se tváří, že si chtěla pouze očistit
ruce, proto krabičku položila.
S největší radostí zapózuji stínovou siluetu, stoupnu si bo-
89
kem, zatáhnu bříško a vypnu ňadra jako granátník. Vydržet
bez hnutí jde jen těžko, kluci mají neustále nějaké připomínky,
musím se smát s ostatními, ale výsledek...! Jakub nakreslil
dívčí stínovou siluetu na mém stojanu s výkresem tak nádherně,
až všichni slintají.
"Můžu si to nechat?" požádám ho.
"Ale jo, proč ne," usměje se na mne.
"Ještě podpis: Picasso z lásky," šaškuje Bobeš.
"Vyčpěte, pánové," poradím jim.
Táňa se na mě zakření. Neříkala jsem to? čtu z jejího výrazu,
nicméně odtáhnutím kabátku od těla jí naznačím, jak moc je
mi Jakub volný.
Uvěří mi teprve po hodině, kdy spolu kráčíme na zastávku
autobusu a já se od ní před obchodním domem Gigant odpojím.
"Jdeš nakupovat?" otáže se bezelstně.
"Spodní kalhotky," zazubím se.
"Počkej, ty myslíš... Ale on už tam není."
Ztuhnu. "Cože?"
"Tomáš už v Gigantu nedělá," nenechá mě na pochybách.
"To není možný!" vyhrknu zděšeně a málem se prořeknu,
že jsem svůj idol mužské dokonalosti chodila měsíc co měsíc
toužebně okukovat. "Nedávno jsem ho tam viděla!"
"Nedávno?" zapochybuje. "Skončil v březnu, říkala máma."
"A kam...," polknu. "Kam šel?"
Táňa pokrčí rameny. "Netuším."
Domů dojdu jako robot. Tohle je odměna za mou snahu?!?
Kam se poděly scénáře zinscenované za zavřenými víčky takřka
před každodenním usnutím? Proč je život tak nespravedlivej?!
Zima, která se v měsících své vlády projevovala velice vlaž-
ně, sněhu jsme si moc neužili, letos ho moc nebylo ani na
horách, má najednou pilno a o svůj odchod bojuje jako lev.
Koneckonců, k měsíci dubnu patří aprílové počasí, ovšem sku-
tečnost, že o Velikonocích město pokryje vrstva sněhu a nejen
90
že do večera neroztaje, dokonce je vyztužena nočním mrazí-
kem, nás zrovna v nadšení neuvede.
Jedna přes druhou klepeme kosu, na velikonoční diskotéku
k Hrobařovi jsme si horkokrevně vyrazily v minisukních. Přes
celkovou nedůvěru spojenou s citovou apatií díky krachu akce
zvané Tomáš jsem posléze souhlasila. Holky by mě jinak ode-
psaly! Kvůli diskotéce jsem si musela přeorganizovat denní
program, sídliště jsem obíhala už v odpoledních hodinách, cvi-
čila kolem páté a k učení se vůbec nedostala, což mě mrzí,
protože zítra nebudu mít čas teprve, jelikož nás čeká povinná
návštěva v Zaječí.
"Tuším, že to dneska bude skvělej večer," hraje si Bára na
Sibylu. "Slyšíte, jak to uvnitř duní?"
"Mám mokro v botách," podotknu otráveně.
"Sníh v dubnu, to je fakt hnusný," uleví si také Lenka, odu-
pávající před vchodem na diskotéku špinavé zledovatělé hrudky
z vojenských bagančat.
"Nemáš lézt na diskotéku v lodičkách," poradí mi Bára.
"Jestli myslíš, že ty tvoje křusky jsou úchvatný, jsi mimo
obraz," zpražím ji s milým úsměvem, abych ji co nejvíc na-
štvala. Lodičky jsem si vzala zcela záměrně!
"Nehádejte se," prosí nás Míša. "Taky mám ppcit, že nás
čeká zajímavej večer."
Pocítím k ní hluboký obdiv. Jakkoli jsme si vždycky rozumě-
ly, vnímaly a myslely obdobně, tentokrát se naše názory a před-
stavy liší asi o půldruhého kilometru!
Jakmile se vmáčkneme do přeplněného sálu, moje chmury
se prohloubí. Stačí jediný pohled a je mi to jasné, situace z pro-
since se opakuje. Není si kam sednout, takřka nemáme ani kde
stát, a když, tak rozhodně ne na vlastních nohách, neustále do
nás někdo vráží, pro příšerný rachot decibelů mezi sebou ne-
můžeme ani mluvit, Míša se mi snaží něco říct, křičí co to dá
a pomáhá si i rukama, jenže já nejsem hluchoněmá, abych ovlá-
dala znakovou řeč a uměla odezírat ze rtů, mávnu rukou, tohle
nemá cenu. Navzdory časnému večeru je tu i dnes sponsta lidí
91
v podroušeném stavu, v mnoha případech za to nemůže ani tak
alkohol jako jiné pomůcky, čímž myslím především ty chemic-
ké, že. Teprve když si prohlížím tváře nejbližších kluků, uvě-
domím si, jak moc jsem byla (a stále ještě jsem, co si budeme
namlouvat!) do Matějíčka zamilovaná, byť šlo o platonickou
lásku. Na sladkého Tomáše nikdo nemá! Pravda, pár kluků
ujde, neznat Tomáše snad bych je nazvala fešáky! Ačkoli vím,
že jsem krásného prodavače z Gigantu nikdy neměla, byla jsem
pro něj jednou z množiny zákazníků, tlustou holkou, co věčně
kupovala spodní kalhotky, připadám si, jako by mě nechal kluk,
se kterým jsem chodila roky. Vždyť si na Tomáše intenzivně
brousím zuby od listopadu!!!
Jeho obraz se hluboko vyryl do mé mysli a patrně se odtud
hned tak nehne. Jiní kluci mi vůbec nic neříkají! Dokonce ani
ten, který se k nám přiblíží jako první, Lenka v naději drbne
do Báry a obě se naň culí, zatímco on se natáhne k mému
uchu: "Nešla bys tancovat?"
Jeho otázku spíš vytuším než vyslechnu, natruc holkám kýv-
nu, přišel pro mě, tlustou Editu, jak mi ještě před půl rokem
mnozí říkali. Závidět mi ale nemusí, nedozvím se ani, jak se
jmenuje, poskakujeme proti sobě na nepatrné ploše sálu po tři
písničky, načež se na mě usměje a zmizí v davu. Po něm přijde
ještě pár jemu podobných, když se to tak vezme, z naší čtveřice
jsem v kole nejčastěji, milé dámy, trumfla jsem vás, ale že by
mě to uspokojovalo, to tedy ne. Tomáši, kam jsi zmizel...?
Obrat nastane něco málo po jedenácté, kdy mě vezme tan-
covat blond kluk, co mi připadá povědomý. Celkem příjemně
si spolu zaploužíme, načež se mě zeptá, kde sedím.
"Sedím...? Tamhle vzadu, vlevo od vchodu..."
"Tam přece nejsou žádný židle," namítne.
"No právě," uchichtnu se.
"Nechceš si přisednout k našemu stolu? Určitě pro tebe ně-
jakou židli najdu... Jak se jmenuješ?"
"Edita."
"Richard," představí se mi přičinlivě a libné mě na ucho.
"Je tu menší problém," nadhodím.
"A to?"
"Nenašly by se tam čtyři židle?"
Pobaveně se usměje. "To bude horší... No ale pokud na nich
budou sedět stejně hezký zadečky, jako máš ty, možná by se
s tím něco udělat dalo."
Velkoryse přejdu narážku na zadečky, protože z věčného
stání už mě bolí nohy. Holky jsou uchvácené a zdaleka to není
jen možností, že si konečně můžeme sednout, nýbrž především
díky skutečnosti, že Richard vypadá dobře a u stolu, ke kterému
nás zavede, je hezkých kluků nadbytek.
Míša do mě rozčileně strká. "To je on!"
"Kdo?" nechápu.
i "Ten Richard! Copak ty si ho nepamatuješ?"
"Měla bych?" zalovím v paměti.
"Tenkrát na mejdanu u Mariany, ten diskžokej, vzpomínáš?"
"Matně," přikývnu a můj už tak chabý zájem o Richardovu
osobu se změní v přímo netečný. "Jestli patří taky do té se-
branky, ti ostatní nebudou o nic lepší!"
"Pouštěl tam cédéčka," zastane se ho Míša.
"Co můžeš vědět! Zeptej se Báry, třeba ji taky přefikl."
"Ale fuj," zamračí se Míša. Víc mluvit nemůžeme, Richard
někde vyčaruje poslední chybějící židli a vmáčkne se mezi mne
a Míšu: "Copak to tu kujete za pikle?"
"Jen říkám, že bych šla domů," přiznám se.
Richarda ani nenapadne mě přemlouvat, abych zůstala, místo
toho vyloví z kapsy džínsů svazek klíčů a nabídne mi: "Mám
tu auto, hodím tě tam."
Zahlédnu Míšin zděšený výraz. Tenhle kluk se jí líbil už
tenkrát, na mejdanu nenašla odvahu se k němu přiblížit, což
ji zpětně mrzelo, dost dlouho o něm mluvila.
"Ještě chvíli vydržím," odpovím. Míše spadne kámen ze
srdce, děkovně na mě mrkne, neodloudím ho z diskotéky, krom
toho mám pramalou chuť zůstat s ním kdekoli o samotě, natož
ve voze, kde by byl pánem on. Kdoví, kam by mne odvezl!
93
"No fajn," pokrčí rameny. "Pojď teda se mnou na drink."
Záměrně pohlédnu na Míšu. Richard pochopí: "Pojďte obě."
Tohle pozvání přijmeme, Míša s viditelným nadšením, pře-
suneme se k baru a zatímco se ti dva líbají na tykání, mně
řekne o ploužák vlasaté individuum. Souhlasím jen díky ka-
marádce, dneska dělám, co jí vidím na očích, tudíž zatímco
ona zůstane s Richardem u baru v relativní samotě, já se jdu
potácet v nemožném rytmu a drsném objetí toho fráji. Má už
pěkně nakoupeno, nejradši bych se vytrhla, ale zřejmě vytuší
moje zaječí úmysly, protože mě sevře ještě pevněji a stále si
cosi brumlá. "Ty nohy..."
"Cože?"
"Takový nohy, sem říkal..."
"Jaký nohy? Máš něco s nohama?" obhlédnu podezíravě jeho
pětačtyřicítky.
"Tvoje nohy," upřesní.
"Co je s nimi?!"
"Tak krásný nohy sem eště neviděl," povede se mu souvislá
věta a já se musím proti své vůli rozesmát. Už jsem se bála,
že bude kritizovat moje lodičky, a ona to měla být lichotka!
Když se mi ho podaří setřást, Míšu s Richardem nezastihnu
ani u baru, ani u stolu. Chvíli se bavím s Lenkou a klukama,
načež si všimnu, že moje nejlepší kamarádka skotačí ve víru
tance s blaženým výrazem ve tváři a s Richardem v závěsu.
Vrátí se ke stolu jako dvojice, vedle mne není místo, sednou
si opodál a vesele se baví, aniž by si na mě vzpomněli.
"Ahoj, panstvo!" zahlaholí rozjařený dívčí hlas a my spat-
říme Marianu, která se odkudsi nečekaně vynoří. Kolem ramen
ji drží kluk, co mu do třicítky jistě mnoho nechybí a jehož
svalnaté chlupaté paže vyčuhující z trika zdobí jedno tetování
vedle druhého. Kluci u našeho stolu spolužačku nadšeně vítají,
kdepak se tu bere, asi je známá a oblíbená, a Mariana vysvětlí,
že se jen zaskočili podívat, jak šumí život. Pochopitelně se dají
přemluvit a na chvíli si přisednou, ten její vazbič je pěkné
číslo, chrlí jeden vtip sprostější než druhý, všichni se lámou
94
smíchy a je fakt, že jich zná nepřeberné množství. Nakonec
dostane Mariana perfektní nápad: "Hele, proč tu trčet až do
konce, nechcete se přidat k nám a udělat si malou soukromou
párty?"
Většina není proti, okamžitě se balí. Všimnu si, že se Míša
o čemsi dohaduje s Richardem. Přitočím se k ní: "Jdeme
domů, ne?"
"No, víš...," Míša je na vahách. "Richard říkal, že mě pak
domů odveze svým autem."
Pohlédnu na ni jako na malomocnou. "Neblázni! Vždyť on-"
Rychle zavrtí hlavou. "Bára říkala, že s ní nespal."
"Byly tam i jiný holky," namítnu.
"Nevšimla si, že by s nějakou něco měl."
"Jak myslíš," pokrčím rameny.
"Jenom se tam podíváme," přesvědčuje mne a patrně i sebe.
"Nepojedeš s námi?"
"Ne," ujistím ji. "Hodně štěstí."
Lenka, která se s Marianou nesnáší, samozřejmě odmítne
také, beztak na diskotéce potkala nějakého známého kluka
a trhla se od nás, a kupodivu neodejde ani Bára.
//<![CDATA[ <!-- google_ad_client = "pub-7766158119174271"; google_ad_width = 468; google_ad_height = 60; google_ad_format = "468x60_as"; google_ad_type = "text"; google_ad_channel = "3314047505+7862089930"; google_color_border = "FFFFFF"; google_color_bg = "ffffff"; google_color_link = "ffffff"; google_color_text = "3366ff"; google_color_url = "ffffff"; //--> //]]>