close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

14.čast

12. dubna 2008 v 23:29 | buben |  >sml-kniha<
Míša trhne rameny, načež zvedne oči a zeptá se: "Dobře,
jsi lepší než Vanda, to ti nikdo nebere, ale za jakou cenu?"
Tentokrát jí nerozumím. "Jak to myslíš? Jakou cenu?"
"Máš samý jedničky, jenže nic jinýho nestíháš. Nechodíš na
dámský jízdy do cukrárny, když řeknu, abys šla do kina, nemáš
čas. Kdys byla naposledy u mně jen tak na pokec?"

Zalovím v paměti, abych s překvapením zjistila, že má prav-
du, bylo to o vánočních prázdninách, tedy před měsícem!
"Zatím nemůžu," přiznám se. "Musím ještě trochu zhubnout;
Shodila jsem přes osm kilo, až se mi podaří sundat dalších
osm, budu mít čas na ostatní věci."
"Chceš shodit šestnáct kilo?" žasne. "To je bláznovství."
"To jsem si ze začátku myslela taky," ujistím ji. "Ale teď
vidím, že mám na to, abych to dokázala."
"Jak myslíš," pokrčí váhavě rameny.
Ano, myslím. Jsem o tom přesvědčená!
Za vysvědčení dostanu od našich peníze. Máma papír, na
němž se odrážejí výsledky mnoha hodin strávených šprtáním,
sotva přelétne očima, načež když zjistí, že žádná známka ne-
vybočuje z řady, zaloví v peněžence. Vroucně poděkuji, protože
brzy budu potřebovat nové džínsy. Vánoční HIS jsem si sice
vyměnila za menší, ale poslední dobou mi plandají i tyhle.
Vrozený ostych z táty mi nedovolí jít se mu přímo pochlubit,
nechám přes víkend výzo ležet na ledničce, aby mu muselo
padnout do očí, no a v pondělí ho zase odevzdám. Vlastně se
ani nedozvím, zda si ho vůbec všiml, natož abych se snad do-
84
čkala slůvka uznání či pochvaly! Trošku mě to mrzí, ačkoli si
moc dobře uvědomuji, že naši nemají důvod skákat nadšením
do stropu kvůli samým jedničkám v půlce druháku na gymplu,
když brácha podobné zařízení absolvoval bez kazu a celou
vejšku zmákl s prospěchovým stipendiem!
Stát se to Míše, oslava by u Němců nejspíš trvala dva dny
a dvě noci. Kamarádka vyfasovala tři trojky z hlavních před-
mětů a nijak si tím hlavu neláme. Jedničky by samozřejmě
chtěla, ovšem když má pro to něco udělat, radši líně čeká, jak
to dopadne, případně se na celou věc rovnou vykašle.
Stejně jako s aerobikem. Když už si myslím, že ji také začal
bavit, v únoru s tím prostě praští. Prý si nepřipadá tak moc
tlustá, aby se musela honit jak nadmutá koza. Tohle dost dobře
nechápu, mně totiž cvičení přináší uspokojení a radost a vylo-
ženě se do každé hodiny aerobiku těším! Nevynechám žádnou,
jdu cvičit dokonce i přes menstruační potíže, zasunu si tampon
a hotovka. Pravda, proti dřívějšku mám bůhvíproč menses mno-
hem slabší, trvá mi tři dny místo sedmi a spotřebuji sotva pár
vložek. Tenhle pokrok připisuji jako další úspěch cvičení, moje
tělo zeštíhlelo a chová se normálněji i v ženských záležitostech.
Bára mívá menstruaci odjakživa na čtyři dny, Lenka prý sotva
na tři, a nestěžují si!
Cvičení se pro mě stane nejmilejším koníčkem, možná víc,
drogou, závislostí! Baví mě tím víc, čím víc ubývám na váze.
Koncem února totiž vážím 62 a na konci března mám nádher-
ných 59 kilogramů! Moje postava se už dávno oprostila od
sádelnatého podkladu, vyloupla se z macaté skořápky jako kaš-
tánek a zbavila se rosolu, jak jsem nazývala třeplavý sulc na
pažích, stehnech i hýždích. Díky kruté dietě a pravidelnému
cvičení jsem štíhlejší, moje tělo je tuhé, vypracované, začíná
mít báječné tvary a co se týče kondice, nezadýchám se ani při
dvoustovce sedů lehů zacvičených v jednom zátahu! Sídliště
obíhám bez odporného funění či lapání po kyslíku, a co to jsou
namožené svaly dávno neznám!
Musím si koupit nejen nové džíny, ale i jarní parku, v té rok
85
staré si připadám jako v šatech pro těhotnou maminku, a vůbec
začít lehce vyměňovat garderobu. Zhubla jsem totiž i přes prsa,
kde mi to sice velkou radost nedělá, podprsenky jsou mi velké,
ale zase si mohu dovolit vzít elastické tričko bez podprdy.
Ačkoli jsem zhubla celkem o čtrnáct kilo a dostala se do
cílové rovinky - dostala jsem se pod vysněnou hranici šedesát,
naši si mé proměny nevšimli! Pravda, nedala jsem jim k tomu
příležitost, doma totiž chodím zásadně v plandavých košilích,
vytahaných mikinách a strečových kalhotách. Stále nenastal
pravý čas, kdy bych se jim mohla ukázat! Ještě musím trochu
zhubnout. Ta chvíle musí být náležitě triumfální!!! Najednou
mi vysněná šedesátka nestačí, kdybych měla 55, bylo by to
mnohem lepší!
Do školy se ovšem můj styl v oblékání nápadně mění. Prvně
v životě si mohu dovolit pořídit si na tělocvik elasťáky! Holky
tím vyloženě šokuji, nejen že umím cvičit, jsem doma na kla-
dině i jiném nářadí, stovku uběhnu rychleji než Adéla, do níž
vkládala tělocvikářka velké naděje, ale co je udiví nejvíce, je
právě moje pružná a notně zeštíhlená postava. Úbytek třinácti
kil musí být někde znát!
Jakkoli mě měly poslední dobou, zvláště pak od Vánoc, za
nudnou holku, se kterou není žádná legrace, časem je přestalo
bavit zvát mě na společné akce, protože jsem beztak všechny
pro nedostatek času odmítla, najednou jsem středem zájmu.
Všechny hrozně zajímá, jakou zázračnou dietou jsem o kila
přišla, vyzvídají, co jsem brala za tabletky, chtějí po mně rady,
jak cvičit a co jíst. Díky mé agitaci a názorné ukázce, že to
jde, když se chce, zvýším návštěvnost aerobiku o osm adeptek!
Jsem ve svém živlu, holky se mě stále na něco ptají, zajímá
je, kolik kalorií má krajíček chleba či sklenice džusu, zda jim
ublíží jedno jablko...
Žádná z nich rady nedodrží, tak jsou měkké. Jejich neúspěchy
tím víc posilují moje sebevědomí. Mám mnohem silnější vůli,
86
jsem ctižádostivější, jsem lepší než ony! V jednom jediném
případě mě tohle prvenství mrzí, totiž, přestávám si rozumět
s Míšou. Ona je stejná jako holky, nic nedotáhne do konce,
radši jde na pohár nebo do kina či si jen tak posedět a poklevetit
s Bárou, než by si se mnou zaběhala, případně zaskočila do
tělocvičny. Cítím, že ji pomalu ztrácím, pokud už jsem o ni
nepřišla. Přesto ve svém snažení neustanu. Stále cítím potřebu
trochu zhubnout!
Pak dostanu další super nápad: změnit svůj image. Nebýt
jen štíhlejší, udělat ze sebe někoho docela jiného. Objednám
se do kadeřnického salonu Afrodita, kde si dám poradit od pro-
fesionálů, vyberu si nejen skvělý sestřih, ale také barvu vlasů.
Proč bych měla nosit dlouhé neupravené cáry, když mohu mít
vzrušivě mahagonový odstín na báječném účesu? Štěpán sice
vykulí oči, co prý to mám na hlavě za nesouměrnou šišatinu,
nicméně mamka prohlásí, že mi to sluší. Jelikož nejsem zvyklá
přijímat od rodičů jakékoli pochvaly, téhle si náležitě vážím
a věřím jí! S tou nesouměrností měl bráška pravdu, na jedné
straně mi totiž hluboká patka sahá takřka k rameni, mohu ji
nechat viset rovně dolů, případně vyčesat z čela, druhou stranu
i zadní část hlavy mám podstříhnutou na dámské mikádo. Úpra-
va je jednoduchá, stačí si po každém umytí hlavy vlasy vyfoukat
a účes je náležitě nadýchaný.
Krom sestřihu změním i styl oblékání. Kdepak volné věci!
Když džíny, pak pořádně vypasované, ovšem radši nosím sukně
či šatičky pěkně na tělo. Obojí musí být mini! Zeštíhlením totiž
získaly i moje nohy, když si pořídím krátkou sukni zelenkavé
pastelové barvy a k ní upnutý kabátek stejné barvy přes prsa
na zip, otočí se po mě snad každý chlap!!!
A co je úplně, ale úplně nejlepší, začínají se o mne zajímat
kluci. Moje proměna inspiruje pitomečky ze třídy k druhému kolu
Miss 2. B, a protože jsem na špici zájmu, nijak mě nepřekvapí
moje senzační umístění: skončím hned za Vandou!!! Vytlačím
Báru, Marianu a ostatní krásky třídy. Že by mi to u spolužaček
přidalo na popularitě, to říct nemohu, ale na nich mi nezáleží!
87
Mnohem důležitější je třeba zážitek, kdy jdu po ulici, míjím
partu kluků, jeden z nich hvízdne, druhý poznamená "kočka!"
a všichni se po mně otočí. Není to paráda?!?
Když ještě trošku zhubnu, možná vy štípu z postu Miss i Van-
du! Uvědomím si ale, že tohle bodování, které se stalo jedním
z hnacích motorů, proč týrat tělo dietou a cvičením, mi dohro-
mady nic neříká. Jde o víc: dokázala jsem to. Jsem povznesená
nad malichernostmi, které mi na podzim otravovaly život, se-
bevědomá a nad věcí.
Právě díky tomu se stane něco zcela nečekaného. Při jednom
dubnovém podvečerním běhu se potkám s Vandou přímo na
trase. Asi jsem vyrazila dřív než obvykle, anebo ona o něco
déle, najednou jsem jí za zády, ona se otočí - a já se na ni
usměji: "Ahoj. Taky běháš?"
"Už dávno," přizná s rozpaky. "Tebe jsem taky párkrát viděla
oknem..."
"No jo, člověk by jinak děsně zpohodlněl," pokrčím rameny.
"Kudy běháš? Ke garážím a kolem Větrníku zpátky?"
"Přesně," přikývne. "Ono se ani jinudy nedá."
"Takže máme stejnou cestu, co?"
"Asi jo," připustí. "Jestli ti to nevadí...?"
"Ne," pokrčím rameny. "A tobě?"
"Vůbec ne," ujistí mě. "Ve dvou to bude veselejší."
Od té doby běháme spolu. Ne že bychom pro sebe zacházely,
jednoduše obě dodržujeme stejnou dobu, tudíž se musíme potkat
hned na pomyslném startu našeho každodenního okruhu.
88
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama