close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

13.čast

12. dubna 2008 v 23:28 | buben |  >sml-kniha<
Uvědomím si, jak moc jsem byla blízko, když jsem předví-
dala vývoj mejdanu, a kdesi ve slabinách mi zatrne.
"Kdo všechno?"
"No, nejdřív Libor, ten blonďák, to jsem ale fakt chtěla, po-
tom ten s culíkem, co nejprve s Marianou, toho jsem chtěla
taky, byla jsem děsně rozparáděná, a pak ještě dva... nebo tři,
ani nevím, to už mi splývá, najednou jsem zvadla a pamatuji
si to jen zamlženě. S tím bláznivým Jehovou, nebo jak mu
říkali, s tím jsem určitě nechtěla, ale matně si vzpomínám, že
pod tím hábitem vůbec nic neměl... Počkej, Ježíši, mně je
zlééé..."

Oddálím aparát od ucha, abych si ušetřila koncert říhání a ji-
ných odporných zvuků provázejících zvracení. Bářin skomíra-
jící hlásek se ozve asi za tři minuty: "Ty vole, já snad bleju
i to, co jsem snědla před měsícem."
"Teda, ty jsi číslo," uznám, stále ještě v šoku. "Vzala jsi to
hopem. Nejdřív Patrik a pak všichni kluci z mejdanu!"
"Všichni ne," protestuje chabě.
"Pamatuješ si jich zhruba šest, což je většina a ostatní taky
vyloučit nemůžeš, co?" uvedu ji do obrazu. "Neříkaly jsme ti,
abys s námi šla domů? Co když budou následky?"
"Nebudou," uklidní mě. "Vzala jsem si předtím prášek."
"Tys s něčím takovým počítala!"
"Když jde člověk na mejdan, nikdy neví, ne?"
"A nebojíš se, že chytneš AIDS?"
"Ani ne," odvětí lehkomyslně. "Oni to takhle dělají pořád
a nikomu se zatím nic nestalo."
77
"To nemůžeš vědět. Může trvat kolik let, než se na to přijde!
Stačí, aby byl jeden z té jejich povedené party HIV pozitivní
a po dalším mejdanu jsou všichni!"
"Prosím tě, dej mi pokoj ještě s tímhle," odmrští moje obavy.
"Mně je špatně i tak dost. To jsou teda Vánoce...!"
"Šťastný a veselý," popřeji jí cynicky. Nemohu jinak! Bára
je neskutečně blbá a naivní.
Rychle ještě nažhavím linku k Mile, abych jí zateplá vyslepi-
čila novinky. Je z toho hotová, myslím, že má námět k pře-
mýšlení mnohem hutnější než těšení se na Ježíška.
Pak už je čas připravovat štědrovečerní večeři. Máma do-
kvačí kolem čtvrté, chvíli po tátovi, a zastihne mě v nejlepším.
Společnými silami oloupeme uvařené brambory na slavnostní
salát, přidáme zeleninu, sůl, pepř a ocet, dochucení nechám na
mamce, nemohu přece ochutnávat, postím se! Od doby, kdy
jsem začala brát rozum a na Štědrý den vyváděla jako blázen,
jelikož jsem bojovala o život kapříka v naší vaně - a nutno
přiznat, tenhle boj jsem vyhrála nad bráškovou žravostí, šli jsme
ho tehdy pustit do řeky a k večeři měli rybí prsty, kupuje máma
rybí filety. Teďje krom jedné narychlo obalím a nechám pokrau-
lovat v oleji ve fritovacím hrnci, přičemž svou porci podusím na
zelenině. Ne že bych neměla ráda řízek, naopak, jenže - vše
smažené jsem si přece zakázala kvůli velkému množství kalorií.
"Co to máš?" podiví se Štěpán u slavnostně prostřené tabule,
kde pouze můj talíř vybočuje: místo řízku a salátu se tam krčí
kopeček zelených hrášků a dušená ryba.
"Něco lepšího," navnadím ho, ale stejně mi nevěří.
"A proč tak maličko?" všimne si také táta.
"Jedla jsem před chvílí, nemám hlad," zalžu a iniciativně
skočím pro sváteční skleničky, naši si totiž nalijí víno, brácha
džus a já mattonku.
Mamka zapálí svíčky trojramenného svícnu. "Dobrou chuť."
"Nápodobně," odvětí táta a dodá přesně jako každý rok touhle
dobou: "Kéž se tu příští rok zase takhle pěkně pospolu, šťastní,
zdraví a spokojení, sejdeme."
78
Dívám se do mihotajících plamínků, zobu svou miniporci
po co nejmenších kouskách, to aby mi vydržela, než dojí naši
a já jim hladově necivěla do talířů, a k tátovu přání dodám
v duchu svůj dovětek: sejdeme se a budeme ještě šťastnější
a spokojenější. Minimálně někdo z nás! Příští rok tu bude sedět
místo osmašedesátikilového cvalíka štíhlounká sedmnáctiletá
dívka. Božská představa!
Ze zacinkání zvonečku jsem už s bráškou dávno vyrostli,
přesto se ke stromku hrnu první, aby mě nikdo nepředběhl a já
mohla rozdat dárky. Na to, že jsou naši na štíru s časem, je
jich pěkná hromada! Svoje vytřídím na křeslo, pak zkontroluji,
zda dárky, které jsem rodině nakoupila, mají úspěch, a už se
raduji ze zlatého prstýnku, perfektních zimních bot na podrážce,
co vypadá jako dvoukilová, jak je masivní, ale samozřejmě
lehká, z prošívané bundy, kterou jsem si tak přála, džínsů HIS
s oděrem, svetru, halenky, skvělého body bez ramínek, jedné
krajkové soupravy prádla, dvou nových cédéček a pěti knih.
"Spokojená?" zajímá se mamka.
"Perfektní," ujistím ji. "Akorát..."
"Co?"
"Ty džíny... budou mi asi velký."
"Vždyť je to tvoje velikost," namítne. "Zkus si je."
Odběhnu s nimi do svého pokoje, abych se vzápětí předvedla
s odstávajícím pasem a nakrčenými boky.
"Prosím tě," vrtí mamka nechápavě hlavou. "Jak je to možné?
Tohle jsem opravdu přehnala, musíš mít o číslo menší. Nevadí,
vyměníš si je, mám od nich účet."
V tom případě nemám nejmenší důvod k nespokojenosti!
Místo tradiční štědrovečerní televizní pohádky se zavřu v po-
kojíčku, pustím si nové cédéčko skupiny Lucie, vlci a hadi
a jiná havěť se rozběhnou do všech koutů, otevřu dívčí román
od mé oblíbené autorky a až do deseti hodin, než se s mamkou
a bráchou, tátovi se nechce, vydáme na půlnoční, si vychutná-
vám Vánoce tím nejlepším způsobem.
79
Na Štěpána přijede babička s dědou. Popřát bráškovi k svátku
a podarovat nás dárečky, byť mnohem skromnějšími, než s ja-
kými se pochlubili naši. Poděkuji za noční košili i tělové mýdlo
a zvědavě se dobývám do obrovské krabice, kterou mi babička
vrazila hned před panelákem, když jsem jim běžela k autu na-
proti. Po odklopení víka mě uhodí do nosu silná vůně vanilky,
kokosu i rumu, z krabice se na mě usmívají vosí hnízda, kuličky,
rohlíčky, kokosky, trubičky, věnečky a jiné pochoutky, div se
nesložím touhou. Přepadne mne v podobě slabosti, sliny mi
málem kanou z pusy.
Babičky je plný byt. "Šťastné a veselé, lidi zlatí. Jak tady
vůbec žijete? Neozvali jste se od dušiček, nezvednete telefon
ani nenapíšete, kdyby se s vámi něco stalo, bába se to dozví
poslední! Jejda, a co je tohle? Jako bych si to nemyslela, hned
mě napadlo, že nebudete mít napečeno, bez domácího cukroví
nejsou pořádné Vánoce. Editko, narovnej cukroví na tác a tohle
někam ukliď, nebo to vezmu slepicím!"
Máma zachrání kupované cukroví vlastním tělem a pro jis-
totu jej odnese do ledničky, zatímco Štěpán se vrhne na to
babiččino a oběma rukama si cpe jednotlivé kousky do úst.
"Nechutně žereš," zavrčím polohlasně.
"Závidíš, co?" odhadne moje emoce a dál nevzrušeně po-
kračuje v doplňování energie.
"Editko, copak jsi měla pod stromečkem?" vyzvídá babi
mimo jiné, protože toho stihne napovídat celou kupu.
Předvedu jí dárky, které mi pochválí na přeskáčku se
zprávou o počasí, králících, co těsně před Vánocemi popa-
dali na králičí mor, neustále se zvyšujících cenách v obcho-
dech a nezůstaneme ušetřeni ani zprávy o úmrtí paní Klepá-
čové, což byla podle všeho jedna z obyvatelek vesnice
Zaječí. Babi se na mne náhle zpytavě zadívá: "Editko? Ty
jsi nějaká hubená."
Pobaveně vyprsknu. "Hubená, jo?! Babi, vem si brejle."
"Copak náš sádlík," přisadí si Štěpán, ovšem před babi
a zvláště dědou, ve kterém mám jasnou oporu, nepochodí, vy-
80
koleduje si sáhodlouhý proslov, že není pěkné, když se mi po-
smívá, anžto nemá důvod, Editka je holka krev a mlíko.
Bejvávalo, pomyslím si v duchu. K obědu, na který máme
babičkou vlastnoručně vykrmenou domácí husu, se zachovám
přímo macešsky. Nedat si na talíř nic by prostě nešlo, naberu
si tedy co nejmenší porci, abych ji odešla sníst do svého pokoje,
naštěstí se ke stolu všichni nevejdeme, tam ji nacpu do igeli-
tového sáčku a schovám do bundy. Až si půjdu večer zaběhat,
někde jídlo vyhodím, nedá se nic dělat! Plátek sýra cihly a tři
rajčata nahradí husu s knedlíkem.
"Chutnalo ti, Editko?" stará se babička.
Nezkazím jí radost: "Fantasticky, babi."
Uvařím jim kafe a posedím s nimi v obýváku, byť mě ty
jejich řeči vůbec nebaví, babi mluví o všem a máma jen o své
práci, prostě obehraná písnička. Odejít by ale bylo neslušné,
sedím a nudím se a i když si nadávám, můj zrak neustále při-
tahuje stále se zmenšující hromádka cukroví, kterou Štěpánův
apetit pomalu stíhá zpracovávat. Vosí hnízdo z namletých lís-
kových oříšků a mandlí s náplní z vaječného koňaku zbývá
poslední! Ztěžka polknu, abych zapudila dotěrné sliny. Kupo-
vané cukroví mělo jednu výhodu: vůbec mě nelákalo si vzít,
zatímco u babiččina zažívám muka!
"No a co vy, děti?" vzpomene si babi na svá vnoučata. "Jak
ve škole, Editko? Vem si cukroví, vždyť vůbec nejíš. Co nového
na fakultě, Štěpáne? Už máš doktorát?"
Nestačím odpovědět, protože brácha s pusou plnou trubičky
s oříškovou nádivkou zahuhlá, že se na doktorátu pracuje,
a máma se pustí do sáhodlouhého povídání, které by pozorný
posluchač lehce zaměnil s chlubením, totiž že nejen doktorát,
nýbrž i bráchovo stipendium na Cambridgi je na dobré cestě.
Ušklíbnu se. Už aby ho dostal, to se mi uleví!
Štěpán natáhne ruku k tácu, a protože neomylně míří pro
vosí hnízdo, neodolám a předběhnu ho. Potlačím tendenci zavřít
oči, abych si tu baštu vychutnala do dna, a po ždibínkách sním
celé hnízdo i s přilepeným piškotem!
81
Božská mana nemůže chutnat lépe! Jakmile však polknu po-
slední sousto, dostaví se prudké výčitky svědomí. Jak jsem
mohla takhle děsivě porušit svou dietu?!? Copak nestačí, že
jsem včera díky slavnostnímu večeru ani neběhala??? Abych
je přehlušila, slíbím si, že dnes oběhnu sídliště za trest dvakrát
a místo osmdesáti budu každý cvik provádět stokrát.
Málem se nemohu dočkat, až babi s dědou zvednou kotvy.
Provedu je po vánočně vyzdobeném městě, chtějí vidět strom
na hlavním náměstí, ukážu jim nádherný betlem v kostele
sv. Vavřince a neustále přidávám do kroku, že mi sotva stačí.
Jakmile jim zamávám na rozloučenou, už si metu pro šusťáky,
bundu a čelenku přes uši, a hurá spálit kalorie!
Naši si na Silvestra po dlouhých měsících vyrazí do společ-
nosti, brácha s přáteli kamsi na chalupu, Bára má po neslavně
skončeném mejdanu zaracha a Dana je s rodiči u babičky, takže
my s Míšou jsme něco jako sirotci. Důkladně se nalíčíme a vy-
razíme do víru nočního života, prostě tam, kde to nejvíc šlape,
totiž do vyhlášeného rockového klubu U hrobaře. A ten nás
zklame na celé čáře!!! Diskotéka je narvaná k prasknutí, všude
přeplněno, přehuleno, hudba přeřvaná a kluci?! Škoda mluvit!
Vyskytují se tu podle všeho jen dva druhy: zadaní, anebo opilí.
Asi půl hodiny stojíme v koutě jako blumy, neustále do nás
někdo vráží, jak se dere sem či zase tam, výskyt opilců je přímo
hrůzostrašný, pánové si nejspíš spletli Silvestra se svátkem al-
koholu, chtějí být veselí za každou cenu a jelikož to sami od
sebe nezvládají, pomáhají si náhražkami: alkoholem, případně
drogou.
Vrátíme se radši do našeho bytu, tam je útulněji, necháme
propadnout nehorázně vysoké vstupné a civíme na stupidní po-
řady v televizi. Zábava k popukání, fakt! Navíc Míšinu tvář
zdobí bolestínský výraz, protože U hrobaře zahlédla Vandu
s Davidem, což jí zrovna na náladě nepřidalo.
O půlnoci si ťukneme sektem, co nám tu naši nechali.
82

"Aby byl tenhle rok lepší než minulej," přeje si Míša.
"Bude," ujistím ji skálopevně. "Letos to přijde."
"Obdivuji tvou víru," zašklebí se. "Nevěřím, že večer ulehnu
jako Popelka a ráno vstane z postele krásná princezna! Zázraky
jsou jen v pohádkách."
"Kdo mluví o zázracích?" pousměji se. "Zadarmo ani kuře
nehrabe. Musíš se o to zasloužit, víš. Do léta zhubneme a úspě-
chy se dostaví, uvidíš."
"Ach bože," uleví si. "Chceš v tom příšerným cvičení po-
kračovat, jo?"
"Proč příšerným? Mě už to docela baví."
"Mě ne," přizná se upřímně.
"Pamatuj na jedno: klukům se holky macandy nelíbí."
Míša si moje ponaučení vezme k srdci, protože celý leden
mě na aerobic doprovází. Mám toho leckdy plná řídítka! Ve
škole zkouškové období, ze všech předmětů píšeme písemky,
sotva stíhám věnovat se svým zájmům. S volným časem hos-
podařím jako lakomec se zlatem, po návratu ze školy se šprtám,
pak zkoušky, běh, cvičení, no a před usnutím zase učení. Na
jídlo vlastně ani moc čas nemám, jím podle mého programu
a i když se v něm žádné kalorické prohřešky typu vosího hnízda
nevyskytují, zvýšená dávka cviků mi zůstane. To, že se na
konci ledna dostanu pod šedesát pět kilo, je ta nejskvělejší
odměna a víra, že to, co dělám, má smysl!
Krom toho jsem odměněna i ve škole. Vysvědčení nekazí
jediná dvojka, zatímco Vanda koupí dvě, z matiky a biologie.
"Co je to s vámi, Geregová?" podivuje se třídní. "Přece ne-
chcete nechat veškerou reprezentaci třídy na Havlové?"
Vanda sklopí oči a já si dovedu představit, jak ji to musí
v duchu ničit. Nejde o reprezentaci, jak si třídní bláhově myslí,
nýbrž o vlastní prestiž, to, že se dala předběhnout od své dlou-
holeté sokyně.
"Co by s ní bylo," pošeptá mi Míša. "Je zamilovaná."
83
Asi má pravdu, uznám v duchu. Tudíž další důvod, proč si
připadat na výši: nakonec je dobře, že žádného kluka nemám,
protože si nedovedu představit, kdy bych s ním chodila!
"Davidovi bych obětovala i čtyřku," vzdychne Míša toužeb-
ně, "jen kdyby byl, aspoň na pár dní, můj."
"To je blbost," snažím se ji vyvést z bludu. "Žádnej kluk
za takovou oběť nestojí."
//<![CDATA[ &lt;!-- google_ad_client = "pub-7766158119174271"; google_ad_width = 468; google_ad_height = 60; google_ad_format = "468x60_as"; google_ad_type = "text"; google_ad_channel = "3314047505+7862089930"; google_color_border = "FFFFFF"; google_color_bg = "ffffff"; google_color_link = "ffffff"; google_color_text = "3366ff"; google_color_url = "ffffff"; //--&gt; //]]>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama