close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

12.čast

12. dubna 2008 v 23:28 | buben |  >sml-kniha<
4. ČAS ZMĚNIT IMAGE

Ačkoli se mi moje tělo oškliví stejně jako onen den, kdy jsem
celá zaslzená hleděla na obraz tlusté holky, co si pořád kupuje
kalhotky, ztráta několika málo kil a plandající džíny mají na
svědomí to, že se cítím skvěle a v kondici nejen fyzické, nýbrž
i psychické, žiji naplno a v jednom kole, baví mě to a jsem
vyrovnaněj ší, tudíž přijmu pozvání na oslavu Marianiných sedm-
náctých narozenin, které slaví první den vánočních prázdnin.

Kdyby mi ještě před dvěma měsíci řekla, že tam krom holek ze
třídy bude převážná většina kluků o nějaký ten pátek starších,
raději bych se vymluvila na návštěvu babičky nebo tak něco. Ne
že bych si myslela, že jsem hezká a štíhlá, to zdaleka ne!, nicméně
moje sebevědomí je maličko stabilnější než dřív.
Za společné peníze koupíme s Míšou Marianě dárek: stříbrný
řetízek s přívěskem ve tvaru číslice 17. Asi proto, že tenhle
věk je v našich představách mnohem lepší než šestnáct, protože
šestnáct je mně i Míše a ty zážitky, o kterých sníme, se nám
stále jaksi vyhýbají. Obě se alespoň utěšujeme, že nás čekají
právě v sedmnácti!
Mariana si na nedostatek kluků nemůže stěžovat, z naší třídy je
nejstarší a má největší přehled, ovšem není to jen proto, že
opakuje druhý ročník, škola s tím nemá nic společného! Mariana
má totiž přehled i v jiných věcech, když se nám jen tak z otočky
svěří, že v patnácti byla na miniinterrupci, málem jdeme do kolen!
Oslava se koná ve vilce Marianiných rodičů na předměstí.
Samozřejmě za jejich nepřítomnosti. Z mohutně osvětlených
oken v hale a především rachotu, který odtud vychází, halasného
smíchu a hudby, jde až strach!
"Jak se cítíte?" otočí se na mě a Báru Míša, když se zastaví
s prstem na tlačítku zvonku.
69
"Jako u zubaře," přiznám se.
"Vy jste mi hrdinové. Ukaž, prosím tě," odstrčí ji Bára od
dveří a energicky zazvoní. "Doufám, že je tam plno krásných
a hlavně nezadaných kluků!"
Slovo nezadaných použila zcela záměrně, protože ten její
vojáček Patrik po oné osudné noci na gauči v katakombách
Bářina domu jaksi pozapomněl přijít na další rande a když
ho naše spolužačka sama vyhledala v kasárnách, vylezlo
z něho, že milý Patrik má doma holku, no a protože už
v lednu jde do civilu, nechce si s Bárou zbytečně kompliko-
vat život. Což by bylo docela hezké a upřímné gesto, kdyby
ho ovšem použil už tenkrát v kině a nenechal k akci sklep
dojít, že.
Tentokrát se zdá, že bude její prosba vyslyšena, jelikož nám
otevře docela hezký blondýn, na uvítanou nás jednu po druhé
políbí a podiví se: "Proč zvoníte? Dveře jsou všem pěkným
a odvážným holkám otevřené."
"No tak to jsme tu správně," podotkne Bára, dá se vzít kolem
ramen a v důvěrném objetí dovést do haly v přízemí.
Věděla jsem, že Mariana je jedináček a krom toho dcera
zazobaných rodičů, takže by mě vila a její zařízení neměla
překvapit, přesto zůstanu stát s otevřenou pusou.
"Nežije si špatně, co?" otočí se na nás Bára.
"Hlady určitě netrpí," uznám při pohledu na dlouhý stůl při-
pomínající banket, který se prohýbá mísami s dobrotami. Hala
je velká asi jako celý náš byt se všemi místnostmi dohromady
a hořící krb je nezbytnou kulisou, spíš by mě udivilo, kdybych
ho na protější stěně neobjevila.
"Co myslel tím odvážným holkám?" napadne Mílu.
Nemám čas jí odpovědět, staneme se středem zájmu. Kluků
je mnohem víc než děvčat, což je potěšující, a všichni se s námi
chtějí seznámit, což je na tom to nejlepší. Sotva se procpeme
davem těl k Marianě, abychom jí popřály.
"Jo, díky," vyfoukne kouřové kolečko a já lapu po dechu,
protože to, co kouří, není obyčejný tabák, nechá si připnout
70
klukem s blankytně modrýma očima řetízek a poradí nám: "Jako
doma. Všechno je dovoleno."
"Co tím myslela?" pozastaví se nad jejími slovy Míša.
Pobaveně se na ni otočím: "Proboha, musíš o všem speku-
lovat? Koukej, abys viděla, třeba to pochopíme."
Prozatím si zabereme volná místa na rohovém gauči z pravé
kůže, Míša si z bohaté nabídky vybere kremroli, marně do
ní šťouchám, ať se vybodne na sladké, proto se v aerobiku
nepotila!, a já, když mě ten kluk, jehož oči připomínají vybledlé
nebe, neustále nutí, zvolím kyselou okurku.
"Ty máš chutě," směje se mi. "Dáš si jointa?"
"Nekouřím," odmítnu.
"Na to se tě neptám," ujistí mě. "Jointa pro dobrou náladu
můžou i nekuřáci, ne?"
"Jsem v pohodě," kasám se, ale zrovna silná v kramflecích
se necítím. Ti kluci jsou starší - a dost divní!
"Aspoň se rozbalíš," přemlouvá mě, po několikáté si mě
prohlédne od hlavy až k patě, přičemž výdutě na sametové
halence ho zajímají nejvíce, a oznámí mi: "Líbíš se mi. Půjdeš
se mnou do dvojky, že jo?"
"Cože?" zeptám se vyloženě chytře.
"Seš na mejdanu prvně, co?" pousměje se. "Zaškolím tě."
Vyměním si s Míšou užaslý pohled. No páni! Takhle vypadá
sebevědomej člověk, uchichtnu se v duchu. Ani na okamžik
nezauvažoval o možnosti, že zdaleka nemusí platit rovnice ty
se líbíš mně, já se líbím tobě! Na nějaké zaučování nejsem
nikomu zvědavá, tím méně tomuhle libovému frájovi! Krom
toho si na blonďáky nepotrpím, přitahují mě tmavovlasí a hně-
doocí kluci jako je Tomáš Matějíček... Pravda, jeden špinavej
blondýn, na kterého mě Míša upozorní, je docela fešák, ale
ten, zdá se, se zajímá jen o aparaturu a barevnou hudbu, pře-
hazuje cédéčka a hostí se úkolu diskžokeje. Někteří kluci jsou
přiměřeně hezcí, dva vyložení kořeni, pár je pěkných zjevů!
Například týpka s mastným hárem a vlajícími vousy v bílém
rouchu a s navzdory mínus osmi stupňům kristuskami na nohou,
71
bych se bála potkat sama i ve dne, natož v noci! Blekotá stále
cosi o Nostradamovi, Sibyle a konci světa. Normálně mu hrabe!
Cizí holky jsou také starší než my a rozhodně zkušenější,
všechny kouří a na rozdíl od nás se chovají nenuceně. Z naší
třídy jsme tu jen my tři s Bárou. Danu rodiče nepustili a ostatní
holky asi nepřišly ze stejného důvodu, anebo prostě proto, že
s Marianou žádné velké kamarádky nejsou.
Náhle nastane rozruch. Všichni kluci se okamžitě seskupí
kolem příchozí dívky, která poté, co sundá kožíšek, zůstane
v přiléhavé stříbrolesklé kombinéze, která jí sedí jako druhá
kůže. Její štíhlounká postava mi připomene moje vlastní ne-
dostatky, dostanu vztek.
"Ta kráva je tu taky," uteče mi.
"A sleduj, s kým!" doplní mě šokovaná Míša a já si teprve
nyní uvědomím, že Vanda nepřišla sama. Doprovází ji ragbista
David z třetí A!
"Třeba se k ní připojil náhodou," pokusím se kamarádku,
která Davida platonicky miluje už druhým rokem, uklidnit,
ovšem sama slyším, jak chabě to zní.
"Náhodou, jo?" zopakuje ironicky Míša a je to přání nejen
její, ale patrně i všech přítomných kluků, kteří nejsou zrovna
odvarem z faktu, že kráska Vandina formátu už má někoho do
dvojky, jak se vyjádří vybledlý blondýn.
Ostatně, Vanda tuhle záhadu rozřeší brzy, protože když ji
chce vzít tancovat frajer s culíkem do půl zad, omluví se: "Pro-
miň, ale jsem tu s někým jiným."
Ústřední melodii z filmu Armageddon protančí s Davidem
a celkově se od sebe ti dva na krok nehnou.
"Ona s ním chodí," konstatuje Míša zničeně.
"Nebude to mít dlouhý trvání," těším ji. "Vždyť je úplně
blbá, David ji brzy prokoukne, neboj."
"Aleje hezká," vzdychne Míša. "Sluší jim to spolu, uznej.
Krásnej pár! Akorát je k němu moc maličká, David je kus
chlapa a ona trpaslík... Proč to mají hezký holky mnohem jed-
nodušší než ostatní?!"
72
"Protože jsou štíhlý," odvětím. "Stačí mít pěkný nohy, být
jak nudle a vyšpulit prsa, a máš to doma. Na kráse jako takový
moc nezáleží, důležitější je postava. Hezká, ale tlustá holka
má mnohem méně šancí než hubená tuctovka."
Na mejdan jsme nepřišly přemítat o nesmrtelnosti chrousta
ani jiných filozofických tématech, "můj" blonďák, co se mi
představí jako Dan, mě vytáhne na ploužák a dá se říct, že asi
do deseti hodin se poměrně slušně bavíme. Vycházku máme
s Míšou shodně do půlnoci, času dost, jenže ve chvíli, kdy se
mi tam začne líbit, protože mě kluci střídají, chtějí se mnou
tancovat a mě těší nejen zájem, ale i to, že si s nimi mám
o čem povídat, se to najednou zvrtne.
Kluk Erik pustí na velkoplošné televizní obrazovce bonbó-
nek, jak se vyjádří, a že nejde o neškodný erotický film, mě
přesvědčí hned první záběry. Míša vykulí oči, vidět ženské
přirození zvětšené na celou obrazovku je silný tabák! Snažím
se tam nedívat, nezůstane totiž jen u neškodného ukazování
pohlavních orgánů, jde o porno mnohem tvrdšího kalibru, než
co jsme si jednou pouštěly u Báry. Tam se dva milovali, zatímco
tady kopuluje několik dvojic či trojic najednou! Zamává to se
mnou. Jak to, že to ostatním nevadí? Někteří se dívají na televizi
jako kdyby tam běžel Večerníček s maxipsem Fíkem, jiní ani
oči nezvednou! Pouze Vanda si obleče kožíšek a spolu s Da-
videm se vytratí do tmy.
Dana, který se mnou tancuje ploužák, tyhle scény maximálně
zajímají a nejspíš i inspirují, protože mi sevře pravičkou ňadro,
až to zabolí, druhou rukou vnikne pod mikinu zezadu a pokusí
se mi uvolnit zapínání podprsenky!
"Nech toho!" pokusím se ho usměrnit, ale on nedbá, pročež
musím použít sílu, abych se vytrhla.
"Co blbneš?" podiví se. "Na, dej si práska, uvolníš se, budeš
povolnější..."
Bára si ho nejspíš dala, protože se vcelku odvážně líbá s klu-
kem, co nás přivítal ve dveřích, a ten pilně pracuje oběma
rukama pod jejím svetříkem.
73
Míša. se ke mně protlačí. "Podívej, Mariana...!"
Naše oslavenkyně a spolužačka si nechá tím klukem s cu-
líkem, co tak moc stál o Vandu, svléknout šaty, takže zůstane
jen v titěrných bikinkách, a zatímco si ten frajer horečně stahuje
džínsy, jiný kluk jí líbá nahé prsy!
"A pryč!" pobídnu Míšu, srdce mi tluče jako splašené, málem
omdlívám strachy, že nás nenechají odejít, co když nás donutí
se svléct a pak nás znásilní?! Naštěstí se bojím zbytečně, ke
dveřím se dostaneme, aniž by si toho kdokoli všiml. Pak si
vzpomenu: "A co Bára?"
"No jo," uvědomí si Míša.
"Zajdeme pro ni," navrhnu, i když se mi chce zpátky do
haly asi jako do lví klece. Míša mě neochotně následuje.
"Báro! Padáme!" pobídneme kamarádku.
Bářiny zřítelnice připomínají špendlíkové hlavičky. "Už?"
"Nejvyšší čas! Pojď taky," přemlouváme ji.
"Kam bys chodila?" políbí ji její společník. "Teď to teprve
začne bejt zajímavý."
"Já ještě chvíli zůstanu," rozloučí se s námi.
"Aby nebylo pozdě!" varujeme ji, nicméně nedá se přesvěd-
čit. Náboženský fanatik zavrávorá, za huhlání, že Jehova je
nejmocnější z mocných, mě chytí kolem krku, ale jeho rovno-
váha je natolik narušená, že stačí, abych do něj silou vrazila
a on se poroučí na zem. Rychle si ve změti kabátů a bund
najdeme ty svoje a vyběhneme z vilky, jako by nás někdo honil.
Což je nesmysl, protože na nás všichni z vysoka kašlou!
"Teda," ulevím si. "Tady máš odpovědi na svoje otázky.
Grupáč v televizi i ve skutečnosti!"
"Bára je děsně hloupá, když zůstala," vydechne Míša. "Vždyť
tam nikoho nezná!"
"Mám dojem, že za chvíli bude znát úplně všechny."
Míša se oklepe. "Brr! Šťastné a veselé."
"A bohaté," doplním. "Hlavně na zážitky."
Obě se s úlevou rozesmějeme.
74
Na Štědrý den se postavím na váhu a číslo 68.5 dodá mé
už tak dost sváteční náladě ten správný lesk. Od začátku lis-
topadu jsem zhubla o pět kilo, což je za necelé dva měsíce
celkem slušný výsledek! Navíc věřím, že jsem z nejhoršího
venku, naučila jsem se disciplínu, nepolevit, byť by mě chuť
na pohár Harmonie doháněla málem k mdlobám, nepodlehnu!
Moje tělo a jeho choutky budou poslouchat mě, ne opačně,
abych se stala otrokem vymyšleností svého žaludku.
S lehkým popěvováním si jen tak pro kondici udělám pár
dřepů i jiných cviků, dám si sprchu a bez snídaně, Štědrý den
je přece důvodem k půstu, se pustím do strojení stromečku.
Brácha mi ho už včera přinesl ze sklepa, ve vaně jsem ho ocá-
kala sprchou, takže dnes se jeho jehličí nádherně leskne. Léta
používáme týž umělý, protože jednak naši nemají na shánění
pravého čas, a pak, nechtěla bych ho. Rostlý je určitě hezčí,
jenže... Trvá mu tolik let, než naroste do potřebné výšky, proč
by měl umřít jen proto, aby si ho Havlovi na pár dní postavili
do obýváku a po Třech králích ho vyschlý a částečně opadaný
vyhodili do kontejneru?
Za cinkání rolniček a zvonečků z cédéčka s výběrem nej-
krásnějších českých vánočních koled věším na stromeček čo-
koládové figurky, fondánové salonky a polévané želé. Máma
všeho nakoupila jako za mlada, asi myslí, že na ně budu denně
tajně chodit, aby už na Silvestra na stromečku visely jen háčky
a prázdné papírky! I když, ušklíbnu se, on to brácha zvládne.
Aspoň se s ním nebudu hádat, kdo toho snědl víc. Z nejhořejšího
nástavce skříně v chodbě vylovím krabici s ozdobami a špicí,
chvíli bojuji se zamotanou změtí šňůr elektrických svíček, při-
pnu je klipsy k větvičkám a stromeček posněžím stříbrem.
S uspokojením obhlédnu svou práci. Nikdo by nepoznal, že je
umělý! Je krásný jako každý vánoční, má svou vůni, kouzlo
a slibuje tajemství.
Pak se trošku nudím, protože doma je jen bráška zalezlý ve
svém pokoji, mamka je, jak se stalo za poslední roky tradicí,
i v takový den jako je dnešek v práci, běžela tam na skok, jak
75
se nám snažila namluvit, a do dvou odpoledne dosud nedorazila,
táta shání na poslední chvíli dárky, taky tradičně. Dívat se na
televizní pohádky najednou ztratilo svůj půvab, ještě vloni jsem
vydržela ležet na gauči u televize až do večera, letos mě nudí
i ty nejhezčí filmové pohádky, připadá mi, že všechno znám
už zpaměti.
Abych si ukrátila čas, chvíli navazuji na své pečlivě zabalené
dárečky mašle a jmenovky, načež vytočím Bářino číslo. Paní
Pekárková je něco jako herdekbaba, přímo u sluchátka posko-
čím, když na mě vybafne: "Kdo volá?"
"Edita Havlová," zopakuji jméno i přání mluvit s Bárou.
"Edita? Ty mi nechoď na oči," spustí bandurskou. "Holky
zatracený! Copak to se dělá, takhle se zlískat?! Kdyby nebyly
Vánoce, seřezala bych Báru řemenem! A co ty, jak tě vaši
přivítali, co? Jen se pochlub!"
"Prosím...?" špitnu nejistě.
"Nedělej svatou!" okřikne mne. "Prý jsi se opila ještě dřív
než Bára. Doufám, že ti taky bylo pořádně špatně. To abyste
si to pamatovaly pro příště, slečny!"
"Ale já-"
"Chceš mluvit s Bárou, to je mi jasný. Počkej, zavolám ti
ji, jestli zrovna neobjímá záchod a nevolá až do čističky,"
oznámí mi a zahuláká: "Báro! Telefon! Slyšíš! Už jde..."
"Bára," hlesne usoužený hlásek tenký jako vlas.
"Edita. Prosím tě, co se to u vás děje?" podivím se. "Můžeš
mluvit, nebo je tam máma s tebou?"
"Počkej, vezmu si telefon do koupelny... Tak, dobrý. Zavřela
jsem dveře. Ještě radši pustím sprchu..."
"Proč sprchu?" nechápu sled jejího myšlení.
"Aby nás nemohla slyšet," vysvětlí. "Edito, mně je zle, to
bys nevěřila... ouvej, ouvej..."
Konečně mi leccos dojde. "Do kdy jsi tam zůstala?"
"Asi... asi do tří ráno. Až jsem se probudila, šla jsem domů.
Jenže od ty doby v jednom kuse bliju!"
"To ses tak namazala?" uchichtnu se nesolidárně.
76
"Vole," okřikne mne. "Ještě se mi posmívej! Je mi špatně
z cigaret a prášků. Ale před mámou ani muk, zabila by mě!
Ona myslí, že jsme se opily my tři: já, ty a Mariana."
"Jo takhle! Tak poslouchej, beruško, litovat tě nebudu. Jak
teď před tvou mámou vypadám?! Já, na rozdíl od tebe, nebyla
ani zpitá, ani zfetovaná, ani... znásilněná."
Bára ztiší hlas do šepotu: "Oni mě nezná... neto. Chtěla
jsem sama."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama