Na rozdíl od ní tomu věřím. Musím zkrátka ten svůj dietní
program přitvrdit. Víc cvičit, přidat běh, méně jíst. Obědy vy-
měnit za zeleninu. Pít pouze ovocný čaj bez cukru a neslazené
minerálky. Musím to dokázat! Míše, Štěpánovi, našim, Tomá-
šovi - a hlavně především sobě.
program přitvrdit. Víc cvičit, přidat běh, méně jíst. Obědy vy-
měnit za zeleninu. Pít pouze ovocný čaj bez cukru a neslazené
minerálky. Musím to dokázat! Míše, Štěpánovi, našim, Tomá-
šovi - a hlavně především sobě.
Míša vydrží běhat přesně tři dny. Pak se vymluví na po-
moc mamince, prý na jejich rodinu vyšla služba ve vytí-
rání schodů, další den musí dohlédnout na Terezu, protože
rodiče mají odpolední, den na to dostane menses a bolí ji
břicho...
Přestane mne bavit ji přemlouvat. Sama toho bude litovat!
Až zhubnu, bude mi závidět a vyčítat si, proč měla tak slabou
vůli... Tedy, ne že by mě běhání bavilo! Kdybych si neurčila
61
půl osmou jako pevnou dobu, kdy musím vyrazit, asi bych si
začala hledat výmluvy stejně jako Míša. Takhle se tím víc těším,
až sídliště oběhnu, dám si sprchu a budu to mít pro dnešek
odbyté. Vyrazím do terénu dokonce i v předvečer Mikuláše,
což je docela ošidná záležitost, protože párkrát mě proženou
sami pekelníci a úplně jinou trasou, než jsem měla původně
naplánováno!
"Kudy lítáš?" podiví se táta, se kterým se po návratu srazím
v chodbičce. "Ty vypadáš..."
"Padá sníh s deštěm, na zemi je spousta bláta."
Změří si nohavice mých šusťáků zaflákaných zezadu až do
výše pasu. "Kdyby jen na zemi...!"
"To jak jsem zabírala," vysvětlím, jelikož pár špinavých ka-
pének objevím také na zádech bundy.
"On tě někdo honil?" podiví se táta, jenž o mém kondičním
běhání nemá nejmenší tušení. Myslím, že o tom neví nikdo
z rodiny, když jsou doma, což nebývá často, asi mají zato, že
prostě jen tak jdu k Míše.
"Přece čerti," využiji dnečního data k věrohodné výmluvě.
"Vidíš," uvědomí si a zašátrá v nástavci skříně. "Dnes je
Mikuláš. Tady už taky jeden byl a něco tu pro tebe nechal...
Kam to ta máma dala? Už to mám. Vezmi si, Edito."
S mírnými rozpaky přijmu adventní kalendář a velkou ta-
bulku Studentské pečeti. "Hm, díky."
Je to taková naše rodinná tradice, táta mi kalendář kupuje
od malička, ještě vloni jsem si ho pověsila na stěnu a každé
ráno vyloupla jednu čokoládku, abych sladce začala nový den
a mohla sledovat, jak mi utíká těšení se na Vánoce. Přejedu
prstem po vánočním stromku nakresleném na kalendáři, kolem
kterého tancují děti s radostnými tvářičkami. Cítím perforaci
jednotlivých okének, stačilo by maličko zatlačit a vyloupnout
hvězdičku nebo sněhuláčka... Odložím kalendář stejně jako
dvacetidekovou čokoládu na psací stůl. Kupodivu mě ani ne-
mrzí, že to nebudu já, kdo si na dárcích pochutná! Po třech
týdnech intenzivní diety jsem ztratila chuť na sladké a celkově
62
jím menší množství potravin, než co jsem se cpala dřív, protože
se mi určitě scvrkl žaludek.
Máma dorazí vzápětí. V chodbě odloží deštník i zmáčený
kabát a hned zčerstva se tátovi svěřuje s problémy v práci,
přičemž mě letmo pozdraví, sáhne do tašky a podá mi man-
darinky uvězněné v punčošce. Páni, naši mě snad považují stále
za to malé dítě, co dychtivě tisklo pátého prosince nos na okenní
tabulku ve snaze zahlédnout Mikuláše!
Mandarinky obsahují přírodní cukr, neměla bych je jíst, nic-
méně neodolám, jednu si hned oloupu a zbytek uložím do chlad-
ničky, abych si jimi mohla každé ráno přichutit vločky.
"Jedli jste něco?" stará se máma. "Jestli ne, koupila jsem
sekanou a bramborový salát, Štěpáne, ohřej si ji v mikrovlnce,
Edito, pojď si také vzít..."
"Už jsem měla jogurt," odmítnu.
Tátu moje sdělení zaujme. "Jenom?"
"A předtím zeleninovej salát s chlebem," vypočítám, ovšem
nezmíním se, že to bylo v polední pauze a zmíněný "chleba"
byl plátek sucharu, který chutná jako polystyrén.
"Jíš vůbec něco pořádného?" zapochybuje.
"Jasně, ve škole i doma," pokrčím ledabyle rameny.
Tátovi moje vysvětlení postačí, mamka se jím vůbec neza-
bývá, naříká, kolik času jí zabere nová zakázka vybavení kan-
celáří jedné reprezentativní firmy. "Otevírají prvního ledna, do
Vánoc to musí být hotové, to se ani nezastavím, představují si
něco ve stylu Ludvíka XIV. Teď jsem si uvědomila, Edito,
upečeš zase pár druhů cukroví? Já se k tomu opět nedostanu,
a ty jsi holka šikovná..."
Vybavím si vosí hnízda z oříšků a mandlí a vanilkové roh-
líčky, po kterých se každoročně mohu utlouct, nicméně ten-
tokrát mámu zklamu: "Nezlob se, ale letos nemůžu. Jednak
nemám čas, a pak, já jíst sladký nebudu."
"Ty možná, ale my jo," ujistí mě Štěpán. "Slepovaná kolečka,
to je moje, a ty kouličky s nádivou..."
"Jaký - my? Mluv, laskavě, v jednotným čísle. Táta sladké
63
nerad, mamka si sotva zobne a já ani neochutnám. Zbýváš jedině
ty. Takže si buď něco udělej sám, anebo na kouličky a kolečka
zapomeň," poradím mu.
"Já jsem snad ženská?" ohradí se.
"Nehádejte se," dusí mamča rozpor v zárodku. "Vyřešíme
to jinak. V cukrárně na rohu pečou i drobné cukroví, Věra si
tam vloni objednala dvě kila, měla ho plnou krabici a chutnalo
skvěle, přinejhorším to uděláme také tak."
"Klidně si to zamluv," pobídnu ji. "Ale střídmě. Se mnou
nepočítejte."
"A proč bys neměla čas?" napadne Štěpána.
"Jestli sis nevšiml, chodím do školy, jazykovky, výtvarky
a keramickýho kroužku!" vypočítám dotčeně. To, že denně strá-
vím navíc hodinu cvičením a půl běháním, zatajím. Se sprcho-
váním to jsou celé dvě hodiny! "Musím se učit!"
"Prosím tě," zatváří se pohrdavě. "Na gymplu ti bohatě stačí,
co slyšíš při vyučování. Gympl zvládne s vyznamenáním každej
průměrnej student."
"Každému to tak snadno do hlavy neleze," zastane se mne
mamka, ovšem tím nejhloupějším způsobem, takže mám důvod
se urazit, třísknout dveřmi, popadnout adventní kalendář, Stu-
dentskou pečeť, kterou jsem původně chtěla věnovat bráchovi,
túdle, nedostaneš nic!, navléct si bundu a zaskočit na kus řeči
k Míše. Terezka má z mého dárku mnohem větší radost než
z pytlíčku sušenek a bonbonů, jímž ji podarovali její rodiče.
Tříbarevná kočka na stěně točitého schodiště v Domě dětí
a mládeže, byť v nadživotní velikosti, má sveřepý výraz a vrásky
na čele, jak moc se snaží vytáhnout velikou řepu, respektive,
jak úporně tahá za ocásek Igorova psa.
"Jako živá. Za jedna, Edito," ocení mě Jakub, jehož slova
chvály mi způsobí lehkou srdeční arytmii. "Jsi šikulka."
Totéž nemůže říct o Ivaně, jejíž babka se podobá přerostlému
trpaslíkovi a on se pracně snaží dodat obrazu svými zkušenými
64
tahy lidské rysy. Podle Ivanina chichotání, co se k nám dolů
nese, se nezdá, že by jí to vadilo!
"Ji u toho lechtá, ne?" mrkne na mě Igor.
"Na ženáče je tam trochu moc veselo," přisadí si také Vašek,
který svého dědka zvládl v rekordní době a nyní vybarvuje
šedou barvou kožíšek Tániny myšky. "Co, Edito? Který ero-
togenní zóny jsou nejlechtivější?"
Pohodím hlavou. Táňa dnes chybí, prý ji sklátila chřipka,
nemohu to s ní probrat, a do disku ze s klukama se mi pouštět
nechce. Jsou totiž všichni stejní: v podstatě Jakubovi závidí,
chtěli by být na jeho místě a šimrat Ivanu bůhví kde sami!
Protože je hezká a štíhlá...
Přesně jak jsem říkala, jakmile pro dnešek skončíme, Vašek
nás přemlouvá k posezení v blízkém klubu Galaxie. Ačkoli
mluví ke všem, pozvání platí především pro Ivanu. Také Jakub
se zdá na vážkách, s chutí by si se svými jen o něco málo
mladšími žáky vyrazil, nicméně si vzpomene, že ještě musí
zaskočit pro sunar. Ivana kluky zklame.
"Taky jdeš pro sunar?" utahují si z ní.
"Jste blbí," ohradí se. "Mám v Jiskře aerobik."
"Fakt? Tak to sejdeme podívat," rozhodne se Vašek za sebe,
Igora i Bobše. "Zbožňuju božská těla v akci."
Než se rozkoukám, kluci popadnou Ivanu každý za jedno
křídlo a hurá. Na mě si nikdo z nich nevzpomene, beztak mě
zvali jenom do počtu, aby to nevypadalo. Zamrzí mě to, nic-
méně jsem na podobné situace zvyklá. Kdo by se otravoval
s tlustou holkou!
Rozloučím se s Jakubem slůvkem ahoj a v náhlém popudu
zamířím na zastávku MHD oklikou kolem obchodního domu
Gigant. Vánoční výzdoba vládne městem, obchoďák připomíná
obrovský vánoční stromeček osvětlený tisíci barevných žáro-
vek, výklady v přízemí se jen třpytí ozdobami, zlatými třásněmi
a řetězy, z tlampače vyhrávají koledy a lidmi se to tu jen hemží,
jeden spěchá sem a druhý zase ven, uvnitř musí být pěkný
frmol, Tomáš se má určitě co otáčet... Po zaváhání vstoupím
65
do haly s dědou Mrázem, protlačím se kolem skupiny lidí při-
hlížejících předváděcí akci jakéhosi super vteřinového lepidla
a zamířím rovnou na eskalátor, který mě vyveze do druhého
patra. Samozřejmě si nejdu koupit další spodní kalhotky ani
nic jiného, schovám se za bachratou figuru sněhuláka z poly-
styrénu polepeného vatou, abych dobře půl hodiny pozorovala
hemžení u pultu. Tomáš mě přes hlavy četných zákazníků ne-
může spatřit ani kdyby chtěl, v jednom kuse rozkládá a zase
skládá luxusní prádélko či sexy noční košilky, co muži kupují
pod stromeček svým drahým. Sluší mu to, z bleděmodré džín-
sové košile mu čouhají opálené paže, zachoval si barvu léta
i v prosinci, vlasy má uvězněné v culíku a oči připomínají
šálky horké čokolády...
Když se dosyta vynakochám, odeberu se k domovu. Ach jo.
Táňa měla pravdu. Plán na seznámení, který jsem vymyslela,
nebyl dobrý. Byla to ta největší pitomost, jakou jsem mohla
udělat! Příští setkání bude lepší, ale kdy to bude...! Zatím ještě
nenadešel ten správný čas! Sice se mi podařilo zhubnout o dvě
a půl kila, nicméně stále je to žalostně málo. Cílová meta še-
desáti kilogramů je ještě daleko!!!
Vaškova poznámka o božských tělech mě inspiruje. Proč
bych měla cvičit jenom doma při přehrávači, když existují ta-
kové vymoženosti, jakou jsou kolektivní cvičení? Ivana říkala,
že chodí do Jiskry. Zmíněný sportovní důmje od našeho sídliště
dost vzdálený, dojíždění by mě zdržovalo, naštěstí však není
Jiskra ve městě jediným zařízením pro pohybu chtivé lidičky.
Na Hvězdárně tomuhle účelu slouží Delfín, což je sportovní
komplex s bazénem, soláriem a posilovnou. Následující odpo-
ledne se vydám v závěsu s Míšou na výzvědy a hned ve ves-
tibulu se z četných nástěnek dozvíme spoustu informací o ho-
dinách aerobiku, stepaerobiku, kalanetiky, gymnastiky, cvičení
s dětmi i bez nich tolik informací, až jde hlava kolem. Nakonec
se dám zapsat do aerobiku, protože mi vyhovují oba termíny,
66
pondělí a pátek od šesti do sedmi. Míša se také dá přemluvit,
zaplatí si spíš ze zvědavosti než opravdového zájmu hodiny
do konce roku, pak prý se uvidí.
Můj denní program je vytížený na sto jedna procent! Ne-
mohu si stěžovat, že bych se snad někdy nudila, zbývajících
pár dní do Vánoc strávím v dost hektickém stylu. Škola, učení,
hodina cvičení doma, půlhodinový běh, k tomu v pondělí
a pátek aerobik, v úterý keramika, ve středu jazykovka a ve
čtvrtek výtvarky. Večer padám do postele zmožená únavou
a můj stále scvrklejší žaludek už ani nezpívá hlady, zvyká si!
Přinejhorším si utrhnu list hlávkového zelí a je to. I když mám
kolikrát hroznou chuť na něco jiného, vydržím a neselžu, jím
jen mnou povolené potraviny. Hlídám, kolik kalorií má jeden
pomeranč, rajče, mrkev, kolik nízkotučný jogurt s příchutí
a kolik bílý... Dojdu tak daleko, že si ty s příchutí zakážu,
ačkoli rozdíl není zase tak strašný. Každá kalorie k dobru je
moje malé vítězství!
To, že mě už nebolí při cvičení a hlavně ani po něm žádný
sval, nefuním při kondičním běhu a zmáknu osmdesát sedů
lehů jako nic jsou skutečnosti, které posilují mou víru stát se
štíhlou, stejně jako to, že mě najednou netlačí žádné džíny,
mohu v nich klidně dělat dřepy a po ránu mi lehce odstávají,
mě naplňuje obrovským pocitem radosti a zadostiučinění. Posílí
to moje sebevědomí natolik, že si přidám půl hodinky domácího
cvičení a už se do toho nemusím nutit! V každém dřepu vidím
další mravenčí krůček k vysněnému cíli.
"Víš, co jsi?" vydechne Míša, jejíž rudá tvář se leskne potem,
jako kdyby právě vylezla ze sauny. "Normální magor."
"Cože?" vybuchnu smíchy. "Proč?"
"Jen magor se může usmívat poté, co běžnej smrtelník na
parketách málem vyplivne duši," uleví si a shodí ze sebe trikot,
který je propocený tak, že by se dal ždímat.
"Neříkej, že tě těch pár tanečních krůčků zmohlo," utahuji
si z ní, protože dobře vidím, jak na tom je. Tím víc málem
předu spokojeností sama nad sebou! Ještě začátkem listopadu
67
jsem byla stejně shnilá - a vida, jaký je dnes mezi námi rozdíl!
Ne o třídu, nýbrž o dvě!
"Tanečních?!" opáčí, vleze si pod sprchu a nastaví uřícený
obličej proudu vody. "Magda, ta cvičitelka, musela bejt v mi-
nulým životě katem. Vyžívá se v mučení! Jsem úplně vypliv-
nutá, fuj..."
"Přeháníš," bavím se. Stisknutím vytlačím z tělového šam-
ponu s vůní tropického ovoce do dlaně kupičku mýdla, abych
ji rozmazala po svém odulém těle. "Představuj si, že to, co se
tlačí tvými póry, není obyčejný pot, ale tuk, který se rozpustil
cvičením... Necítíš se hned líp?"
Pohlédne na mne málem nedůvěřivě. "Cítím se zralá do rak-
ve. Nechápu, jak můžeš bejt po takový námaze veselá."
"Jednoduše. Cvičením se vylučuje hormon způsobující ra-
dost," poučím ji, jelikož tohle všechno mám dávno načtené.
"U mě ne," ujistí mě. "Hele, tys fakt zhubla."
Vystopuji její zrak na svých bocích. "Jsem tlustá."
"Nejsi," vede si svou. "Nikdy jsi nebyla vyloženě tlustá,
a teď jsi vážně štíhlejší."
moc mamince, prý na jejich rodinu vyšla služba ve vytí-
rání schodů, další den musí dohlédnout na Terezu, protože
rodiče mají odpolední, den na to dostane menses a bolí ji
břicho...
Přestane mne bavit ji přemlouvat. Sama toho bude litovat!
Až zhubnu, bude mi závidět a vyčítat si, proč měla tak slabou
vůli... Tedy, ne že by mě běhání bavilo! Kdybych si neurčila
61
půl osmou jako pevnou dobu, kdy musím vyrazit, asi bych si
začala hledat výmluvy stejně jako Míša. Takhle se tím víc těším,
až sídliště oběhnu, dám si sprchu a budu to mít pro dnešek
odbyté. Vyrazím do terénu dokonce i v předvečer Mikuláše,
což je docela ošidná záležitost, protože párkrát mě proženou
sami pekelníci a úplně jinou trasou, než jsem měla původně
naplánováno!
"Kudy lítáš?" podiví se táta, se kterým se po návratu srazím
v chodbičce. "Ty vypadáš..."
"Padá sníh s deštěm, na zemi je spousta bláta."
Změří si nohavice mých šusťáků zaflákaných zezadu až do
výše pasu. "Kdyby jen na zemi...!"
"To jak jsem zabírala," vysvětlím, jelikož pár špinavých ka-
pének objevím také na zádech bundy.
"On tě někdo honil?" podiví se táta, jenž o mém kondičním
běhání nemá nejmenší tušení. Myslím, že o tom neví nikdo
z rodiny, když jsou doma, což nebývá často, asi mají zato, že
prostě jen tak jdu k Míše.
"Přece čerti," využiji dnečního data k věrohodné výmluvě.
"Vidíš," uvědomí si a zašátrá v nástavci skříně. "Dnes je
Mikuláš. Tady už taky jeden byl a něco tu pro tebe nechal...
Kam to ta máma dala? Už to mám. Vezmi si, Edito."
S mírnými rozpaky přijmu adventní kalendář a velkou ta-
bulku Studentské pečeti. "Hm, díky."
Je to taková naše rodinná tradice, táta mi kalendář kupuje
od malička, ještě vloni jsem si ho pověsila na stěnu a každé
ráno vyloupla jednu čokoládku, abych sladce začala nový den
a mohla sledovat, jak mi utíká těšení se na Vánoce. Přejedu
prstem po vánočním stromku nakresleném na kalendáři, kolem
kterého tancují děti s radostnými tvářičkami. Cítím perforaci
jednotlivých okének, stačilo by maličko zatlačit a vyloupnout
hvězdičku nebo sněhuláčka... Odložím kalendář stejně jako
dvacetidekovou čokoládu na psací stůl. Kupodivu mě ani ne-
mrzí, že to nebudu já, kdo si na dárcích pochutná! Po třech
týdnech intenzivní diety jsem ztratila chuť na sladké a celkově
62
jím menší množství potravin, než co jsem se cpala dřív, protože
se mi určitě scvrkl žaludek.
Máma dorazí vzápětí. V chodbě odloží deštník i zmáčený
kabát a hned zčerstva se tátovi svěřuje s problémy v práci,
přičemž mě letmo pozdraví, sáhne do tašky a podá mi man-
darinky uvězněné v punčošce. Páni, naši mě snad považují stále
za to malé dítě, co dychtivě tisklo pátého prosince nos na okenní
tabulku ve snaze zahlédnout Mikuláše!
Mandarinky obsahují přírodní cukr, neměla bych je jíst, nic-
méně neodolám, jednu si hned oloupu a zbytek uložím do chlad-
ničky, abych si jimi mohla každé ráno přichutit vločky.
"Jedli jste něco?" stará se máma. "Jestli ne, koupila jsem
sekanou a bramborový salát, Štěpáne, ohřej si ji v mikrovlnce,
Edito, pojď si také vzít..."
"Už jsem měla jogurt," odmítnu.
Tátu moje sdělení zaujme. "Jenom?"
"A předtím zeleninovej salát s chlebem," vypočítám, ovšem
nezmíním se, že to bylo v polední pauze a zmíněný "chleba"
byl plátek sucharu, který chutná jako polystyrén.
"Jíš vůbec něco pořádného?" zapochybuje.
"Jasně, ve škole i doma," pokrčím ledabyle rameny.
Tátovi moje vysvětlení postačí, mamka se jím vůbec neza-
bývá, naříká, kolik času jí zabere nová zakázka vybavení kan-
celáří jedné reprezentativní firmy. "Otevírají prvního ledna, do
Vánoc to musí být hotové, to se ani nezastavím, představují si
něco ve stylu Ludvíka XIV. Teď jsem si uvědomila, Edito,
upečeš zase pár druhů cukroví? Já se k tomu opět nedostanu,
a ty jsi holka šikovná..."
Vybavím si vosí hnízda z oříšků a mandlí a vanilkové roh-
líčky, po kterých se každoročně mohu utlouct, nicméně ten-
tokrát mámu zklamu: "Nezlob se, ale letos nemůžu. Jednak
nemám čas, a pak, já jíst sladký nebudu."
"Ty možná, ale my jo," ujistí mě Štěpán. "Slepovaná kolečka,
to je moje, a ty kouličky s nádivou..."
"Jaký - my? Mluv, laskavě, v jednotným čísle. Táta sladké
63
nerad, mamka si sotva zobne a já ani neochutnám. Zbýváš jedině
ty. Takže si buď něco udělej sám, anebo na kouličky a kolečka
zapomeň," poradím mu.
"Já jsem snad ženská?" ohradí se.
"Nehádejte se," dusí mamča rozpor v zárodku. "Vyřešíme
to jinak. V cukrárně na rohu pečou i drobné cukroví, Věra si
tam vloni objednala dvě kila, měla ho plnou krabici a chutnalo
skvěle, přinejhorším to uděláme také tak."
"Klidně si to zamluv," pobídnu ji. "Ale střídmě. Se mnou
nepočítejte."
"A proč bys neměla čas?" napadne Štěpána.
"Jestli sis nevšiml, chodím do školy, jazykovky, výtvarky
a keramickýho kroužku!" vypočítám dotčeně. To, že denně strá-
vím navíc hodinu cvičením a půl běháním, zatajím. Se sprcho-
váním to jsou celé dvě hodiny! "Musím se učit!"
"Prosím tě," zatváří se pohrdavě. "Na gymplu ti bohatě stačí,
co slyšíš při vyučování. Gympl zvládne s vyznamenáním každej
průměrnej student."
"Každému to tak snadno do hlavy neleze," zastane se mne
mamka, ovšem tím nejhloupějším způsobem, takže mám důvod
se urazit, třísknout dveřmi, popadnout adventní kalendář, Stu-
dentskou pečeť, kterou jsem původně chtěla věnovat bráchovi,
túdle, nedostaneš nic!, navléct si bundu a zaskočit na kus řeči
k Míše. Terezka má z mého dárku mnohem větší radost než
z pytlíčku sušenek a bonbonů, jímž ji podarovali její rodiče.
Tříbarevná kočka na stěně točitého schodiště v Domě dětí
a mládeže, byť v nadživotní velikosti, má sveřepý výraz a vrásky
na čele, jak moc se snaží vytáhnout velikou řepu, respektive,
jak úporně tahá za ocásek Igorova psa.
"Jako živá. Za jedna, Edito," ocení mě Jakub, jehož slova
chvály mi způsobí lehkou srdeční arytmii. "Jsi šikulka."
Totéž nemůže říct o Ivaně, jejíž babka se podobá přerostlému
trpaslíkovi a on se pracně snaží dodat obrazu svými zkušenými
64
tahy lidské rysy. Podle Ivanina chichotání, co se k nám dolů
nese, se nezdá, že by jí to vadilo!
"Ji u toho lechtá, ne?" mrkne na mě Igor.
"Na ženáče je tam trochu moc veselo," přisadí si také Vašek,
který svého dědka zvládl v rekordní době a nyní vybarvuje
šedou barvou kožíšek Tániny myšky. "Co, Edito? Který ero-
togenní zóny jsou nejlechtivější?"
Pohodím hlavou. Táňa dnes chybí, prý ji sklátila chřipka,
nemohu to s ní probrat, a do disku ze s klukama se mi pouštět
nechce. Jsou totiž všichni stejní: v podstatě Jakubovi závidí,
chtěli by být na jeho místě a šimrat Ivanu bůhví kde sami!
Protože je hezká a štíhlá...
Přesně jak jsem říkala, jakmile pro dnešek skončíme, Vašek
nás přemlouvá k posezení v blízkém klubu Galaxie. Ačkoli
mluví ke všem, pozvání platí především pro Ivanu. Také Jakub
se zdá na vážkách, s chutí by si se svými jen o něco málo
mladšími žáky vyrazil, nicméně si vzpomene, že ještě musí
zaskočit pro sunar. Ivana kluky zklame.
"Taky jdeš pro sunar?" utahují si z ní.
"Jste blbí," ohradí se. "Mám v Jiskře aerobik."
"Fakt? Tak to sejdeme podívat," rozhodne se Vašek za sebe,
Igora i Bobše. "Zbožňuju božská těla v akci."
Než se rozkoukám, kluci popadnou Ivanu každý za jedno
křídlo a hurá. Na mě si nikdo z nich nevzpomene, beztak mě
zvali jenom do počtu, aby to nevypadalo. Zamrzí mě to, nic-
méně jsem na podobné situace zvyklá. Kdo by se otravoval
s tlustou holkou!
Rozloučím se s Jakubem slůvkem ahoj a v náhlém popudu
zamířím na zastávku MHD oklikou kolem obchodního domu
Gigant. Vánoční výzdoba vládne městem, obchoďák připomíná
obrovský vánoční stromeček osvětlený tisíci barevných žáro-
vek, výklady v přízemí se jen třpytí ozdobami, zlatými třásněmi
a řetězy, z tlampače vyhrávají koledy a lidmi se to tu jen hemží,
jeden spěchá sem a druhý zase ven, uvnitř musí být pěkný
frmol, Tomáš se má určitě co otáčet... Po zaváhání vstoupím
65
do haly s dědou Mrázem, protlačím se kolem skupiny lidí při-
hlížejících předváděcí akci jakéhosi super vteřinového lepidla
a zamířím rovnou na eskalátor, který mě vyveze do druhého
patra. Samozřejmě si nejdu koupit další spodní kalhotky ani
nic jiného, schovám se za bachratou figuru sněhuláka z poly-
styrénu polepeného vatou, abych dobře půl hodiny pozorovala
hemžení u pultu. Tomáš mě přes hlavy četných zákazníků ne-
může spatřit ani kdyby chtěl, v jednom kuse rozkládá a zase
skládá luxusní prádélko či sexy noční košilky, co muži kupují
pod stromeček svým drahým. Sluší mu to, z bleděmodré džín-
sové košile mu čouhají opálené paže, zachoval si barvu léta
i v prosinci, vlasy má uvězněné v culíku a oči připomínají
šálky horké čokolády...
Když se dosyta vynakochám, odeberu se k domovu. Ach jo.
Táňa měla pravdu. Plán na seznámení, který jsem vymyslela,
nebyl dobrý. Byla to ta největší pitomost, jakou jsem mohla
udělat! Příští setkání bude lepší, ale kdy to bude...! Zatím ještě
nenadešel ten správný čas! Sice se mi podařilo zhubnout o dvě
a půl kila, nicméně stále je to žalostně málo. Cílová meta še-
desáti kilogramů je ještě daleko!!!
Vaškova poznámka o božských tělech mě inspiruje. Proč
bych měla cvičit jenom doma při přehrávači, když existují ta-
kové vymoženosti, jakou jsou kolektivní cvičení? Ivana říkala,
že chodí do Jiskry. Zmíněný sportovní důmje od našeho sídliště
dost vzdálený, dojíždění by mě zdržovalo, naštěstí však není
Jiskra ve městě jediným zařízením pro pohybu chtivé lidičky.
Na Hvězdárně tomuhle účelu slouží Delfín, což je sportovní
komplex s bazénem, soláriem a posilovnou. Následující odpo-
ledne se vydám v závěsu s Míšou na výzvědy a hned ve ves-
tibulu se z četných nástěnek dozvíme spoustu informací o ho-
dinách aerobiku, stepaerobiku, kalanetiky, gymnastiky, cvičení
s dětmi i bez nich tolik informací, až jde hlava kolem. Nakonec
se dám zapsat do aerobiku, protože mi vyhovují oba termíny,
66
pondělí a pátek od šesti do sedmi. Míša se také dá přemluvit,
zaplatí si spíš ze zvědavosti než opravdového zájmu hodiny
do konce roku, pak prý se uvidí.
Můj denní program je vytížený na sto jedna procent! Ne-
mohu si stěžovat, že bych se snad někdy nudila, zbývajících
pár dní do Vánoc strávím v dost hektickém stylu. Škola, učení,
hodina cvičení doma, půlhodinový běh, k tomu v pondělí
a pátek aerobik, v úterý keramika, ve středu jazykovka a ve
čtvrtek výtvarky. Večer padám do postele zmožená únavou
a můj stále scvrklejší žaludek už ani nezpívá hlady, zvyká si!
Přinejhorším si utrhnu list hlávkového zelí a je to. I když mám
kolikrát hroznou chuť na něco jiného, vydržím a neselžu, jím
jen mnou povolené potraviny. Hlídám, kolik kalorií má jeden
pomeranč, rajče, mrkev, kolik nízkotučný jogurt s příchutí
a kolik bílý... Dojdu tak daleko, že si ty s příchutí zakážu,
ačkoli rozdíl není zase tak strašný. Každá kalorie k dobru je
moje malé vítězství!
To, že mě už nebolí při cvičení a hlavně ani po něm žádný
sval, nefuním při kondičním běhu a zmáknu osmdesát sedů
lehů jako nic jsou skutečnosti, které posilují mou víru stát se
štíhlou, stejně jako to, že mě najednou netlačí žádné džíny,
mohu v nich klidně dělat dřepy a po ránu mi lehce odstávají,
mě naplňuje obrovským pocitem radosti a zadostiučinění. Posílí
to moje sebevědomí natolik, že si přidám půl hodinky domácího
cvičení a už se do toho nemusím nutit! V každém dřepu vidím
další mravenčí krůček k vysněnému cíli.
"Víš, co jsi?" vydechne Míša, jejíž rudá tvář se leskne potem,
jako kdyby právě vylezla ze sauny. "Normální magor."
"Cože?" vybuchnu smíchy. "Proč?"
"Jen magor se může usmívat poté, co běžnej smrtelník na
parketách málem vyplivne duši," uleví si a shodí ze sebe trikot,
který je propocený tak, že by se dal ždímat.
"Neříkej, že tě těch pár tanečních krůčků zmohlo," utahuji
si z ní, protože dobře vidím, jak na tom je. Tím víc málem
předu spokojeností sama nad sebou! Ještě začátkem listopadu
67
jsem byla stejně shnilá - a vida, jaký je dnes mezi námi rozdíl!
Ne o třídu, nýbrž o dvě!
"Tanečních?!" opáčí, vleze si pod sprchu a nastaví uřícený
obličej proudu vody. "Magda, ta cvičitelka, musela bejt v mi-
nulým životě katem. Vyžívá se v mučení! Jsem úplně vypliv-
nutá, fuj..."
"Přeháníš," bavím se. Stisknutím vytlačím z tělového šam-
ponu s vůní tropického ovoce do dlaně kupičku mýdla, abych
ji rozmazala po svém odulém těle. "Představuj si, že to, co se
tlačí tvými póry, není obyčejný pot, ale tuk, který se rozpustil
cvičením... Necítíš se hned líp?"
Pohlédne na mne málem nedůvěřivě. "Cítím se zralá do rak-
ve. Nechápu, jak můžeš bejt po takový námaze veselá."
"Jednoduše. Cvičením se vylučuje hormon způsobující ra-
dost," poučím ji, jelikož tohle všechno mám dávno načtené.
"U mě ne," ujistí mě. "Hele, tys fakt zhubla."
Vystopuji její zrak na svých bocích. "Jsem tlustá."
"Nejsi," vede si svou. "Nikdy jsi nebyla vyloženě tlustá,
a teď jsi vážně štíhlejší."
"Kecy," odpálkuji ji. "Podívej, co mám na sobě sádla! Fuj,
hnusí se mi na to sahat... Nenávidím tuhle narvanou, špekatou
popelnici, štítím se podívat do zrcadla."
Míša se pobaveně rozesměje. "Ten hormon srandy prožívá
hotovou revoluci, co? Takhle vtipnou tě neznám, haha."
"Ale já si nedělám legraci," ujistím ji.
Nevěří mi, myslí, že žertuji.
68
hnusí se mi na to sahat... Nenávidím tuhle narvanou, špekatou
popelnici, štítím se podívat do zrcadla."
Míša se pobaveně rozesměje. "Ten hormon srandy prožívá
hotovou revoluci, co? Takhle vtipnou tě neznám, haha."
"Ale já si nedělám legraci," ujistím ji.
Nevěří mi, myslí, že žertuji.
68