close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

10.čast

12. dubna 2008 v 23:26 | buben |  >sml-kniha<
"Haha," vyjádří se citoslovcem plným pochyb.
"Vážně si nedáš? Ani jednu?" diví se mamka.
Zavrtím nesmlouvavě hlavou. "Jo, nech mi tu nějaký peníze,
musím si nakoupit nízkotučný jogurty, a tak."
"Nízkotučný nejsou moc dobrý," namítne Štěpán. "Nejlepší
jsou smetanový..."

"Ty si jez sám," poradím mu a pro jistotu z kuchyně odejdu,
protože v tomhle případě platí víc než kdy jindy úsloví co oči
nevidí, srdce nebolí. Přesto se mi obrazy nasmažených placek
vryjí pod víčka! Místo nich si v pokoji vytáhnu tenký krajíček
celozrnného chleba a jeden jogurt, který pojídám pomalu, spíš
olizuji ze lžičky, to aby mi co nejdéle vydržel a já si ho řádně
vychutnala. Jídlo je bezva věc, škoda, že člověk tloustne! Je
to pěkně nespravedlivé, do výšky se také neroste do nekonečna,
proč to do šířky jde?
Když už z kelímku nevyškrábu ani gram, převleču se do
legín a trička, vlasy svážu do orionu a půl hodiny se mořím
cviky na zeštíhlení pasu, boků, stehen i zadečku.
Pak si dám sprchu, vlezu si do postele s napínavým románem
a byť s kručícím žaludkem, přesto si připadám jako vítěz, když
žádný nájezd do ledničky nepodniknu ani v deset hodin, ani
jindy. Přemohla jsem sama sebe.
První dny jsou kritické. Mám příšerný hlad, že bych polykala
hřebíky, nemohu se dočkat polední pauzy a podvědomě si vy-
bírám talíře, kde je naložena největší porce, i když si to později
53

vyčítám. V životě mi v jídelně tolik nechutnalo! Není to tím,
že by se kuchařky polepšily a začaly vařit chutněji, to jenom
Havlová je tak úděsně vyhladovělá.
Ke všemu mě bolí celé tělo, mám namožený snad každičký
sval a obyčejné shýbnutí ke tkaničkám způsobí vyheknutí. Ne-
tušila jsem, jak moc jsem shnilá a moje kondička mizerná! Dvě
hodiny tělocviku ve škole zkrátka nemohou stačit, vidím to na
sobě. Nemohu se ohnout, v lýtkách cítím bolestivé pnutí
a stehna mi připadají jako oteklá, přesto nepovolím. Musím to
rozcvičit! Kdyby mě někdo viděl, asi by si poklepal na čelo.
Sykám bolestí, naříkám, běduji - a přesto se dál nutím k dalšímu
dřepu, shybu, úklonu...
Do kroužku keramiky se doploužím jako na chůdách, do-
konce i naše vedoucí Klára se mě zeptá, co se mi stalo. Vy-
mluvím se, že jsem upadla, protože se stydím přiznat barvu!
A co je úplně nejhorší, takřka už nedokážu myslet na nic
jiného než najídlo! Hnětu v dlaních poddajný kousek keramické
hlíny, měkký a tvárný, připomíná mi těsto na kynuté buchty,
přivřu oči a podvědomě tvaruji vdolek. Nejradši bych se do
něj zakousla!
"Co to je?" podivuje se mému výtvoru Klára. "Neříkalas,
že budeš modelovat osla?"
Rychle se vzpamatuji. "Jen jsem se zamyslela."
Nakonec se mi ho přece podaří zformovat, náš zvěřinec se
pomalu rozrůstá, své výtvory vložíme do pece, abychom je při
teplotě 970 stupňů vypálili na střep a přidali je už k těm ho-
tovým. Příště prý začneme modelovat postavičky Marie, Josefa,
novorozeněte, Tří králů, pasáčků a všech, kdo přišli k Betlému
klanět se Jezulátku. Klára má obavy, abychom to do Vánoc
stihli, protože až budeme hotovi s postavičkami, čeká nás další
fáze: glazurování.
Do Vánoc už třeba budu štíhlá, pomyslím si v duchu s nadějí.
A to je mnohem důležitější než keramický Betlém!
54
Banán, který si vezmu na svačinu, sním o přestávce mezi
první a druhou hodinou. Mnoho nechybí, a zblajznu také slupku.
Je taková pěkně žlutá, naducaná... Svačinovou pauzu strávím
u okna, kde si opakuji anglická slovíčka, protože Obr Koloděj,
který nám anglinu supluje, se s nikým nemazlí. Angličtinářka
si klidně odejde na udržování do nemocnice, no a protože není
jisté, kdy se vrátí - pokud vůbec, ředitel, sám angličtinář, obě-
tavě krizi řeší nasazením vlastního těla. Z čehož tedy radost
nemáme, protože proti mladé profesorce je to hotový očistec.
Další (a hlavní) důvod, proč nesedím v lavici je, že nechci
koukat holkám do pusy, Míša baští polomáčené sušenky a mně
to může srdce utrhnout!
Koloděj se vřítí do třídy hned po zvonění a už listuje ve
svém obávaném notesu. "K tabuli..."
"Jestli mě vytasí, je se mnou konec," oznámí mi šeptem
Míša. "Zapomněla jsem na slovíčka jako na smrt."
"Neboj, budu ti nosit na hrob čerstvé kytky," slíbím jí svou
věrnost, ovšem než stihne mou obětavost ocenit, ucho Obra
Koloděje zaregistruje náš šepot a ukáže na mě prstem:
"Havlová se hlásí? No prosím, prosím."
Zřejmě mělo jít o vtip, o hlášení nemůže být řeč, nicméně
neprotestuji. Připravovala jsem se.
"Kdo se přidá?" položí Koloděj zcela zbytečnou otázku,
anžto nikdo, kdo by chtěl k tabuli dobrovolně, se v naší třídě
nevyskytuje. A přece se jedna paže zvedne! "Geregová?"
Koloděj musel být nejspíš v minulém životě kovboj, stoupne
si před nás, levou ruku zaklesne palcem do poutka kalhot, pra-
vou drží na způsob koltu a bleskurychle střílí z jedné na druhou.
Připadám si jako na tenise, bohužel hřiště, na kterém hrajeme,
je příliš krátké, obě zdatně odrážíme a málem se nestačíme
střídat!
"Cestovatel."
"Traveller," odvětím bystře.
"Výlet."
"Picnic," odpinkne Vanda.
55
"Grilování."
"Barbecue," přeložím a v duchu si představím grilovaný
steak, případně kuřecí stehýnko pečené venku na ohni... Uvě-
domím si, že Vanda odpověděla a další slovíčko určené pro
mě jsem přeslechla! "Prosím...?"
"Tent," řekne Vanda, aby nedala řediteli možnost zopakovat
slovíčko. Sjedu ji ostrým pohledem, mstí se mi za chemii! Slovo
stan bych přeložila třeba o půlnoci!
Koloděj si poznamená mínus, podle něho jsem nevěděla,
a než vymyslí další otázku, tichou třídou, která napjatě sleduje
moje a Vandino klání, se ozve podivně táhlý skučivý zvuk.
Pár lidí vyprskne, Vanda se na mě podívá a já si jakoby honem
odkašlávám a šoupu nohama, avšak druhé zakručení, tentokrát
s mnohem větší intenzitou, zaslechne i Koloděj.
"Co je to?" nachýlí hlavu ke třídě. "Někdo tu má kočku?"
"Kočku!" vybuchnou spolužáci pobaveně.
"Uhuhuhu," vytlačuji ze sebe kašel jako o život, ale můj
žaludek má týdenního půstu po krk, hlasitě se bouří.
"To vy?!" optá se Koloděj Vandy podezíravě.
"Ne!" ohradí se rychle.
"Havlová?!" zahřmí v náhlém poznání.
"Já... mám jen hlad," zablekotám.
Pohlédne na mě jako na mentálně retardovaného žáka, který
sem nějakým nedopatřením dobloudil z Jedličkova ústavu.
"Netvrďte mi, že nevydržíte pár minut od přestávky!"
"Ano... totiž ne," bráním se a třída se může usmát. "Já jsem
si zapomněla svačinu."
"Běžte si sednout," rozhodne se mě zbavit. "Píši vám za
dvě, Geregové výbornou. Otevřete si učebnice na straně..."
Míša se mnou soucítí. "To je mrcha, co?"
Trhnu rameny, přičemž se Vandině pohledu vyhnu. Prostě
se mi revanšovala, byť si k tomu vybrala báječnou chvíli, fakt!
Pan ředitel mě sice vyhnal od tabule, aby se mě zbavil, nic-
méně to, že sedím až vzadu, neznamená, že k němu kručení
mého žaludku nedolétne. Třída z toho má předčasné Vánoce,
56
natahuje uši, aby jim neunikl sebemenší vzdech mého ža-
ludku a každý tón ocení smíchem. Koloděj se tváří, jako
bych to dělala schválně, nebo co!!! Po deseti minutách ne-
skutečného utrpení nevydržím, bez dovolení vstanu a vy-
běhnu ze třídy, abych se na toaletách nalemtala vody, div
neprasknu. Něčím ten prokletý žaludek naplnit musím! S ka-
jícným výrazem vklouznu nazpět do třídy. Koloděj po mně
švihne pohledem jako bičem, ostře se mu vyhnu a zašupnu
zpátky do lavice. I když jde o pouhou vodu, pocit plnosti
přináší úlevu.
Tedy... Z počátku. Ke konci hodiny však začnu nutkavě
muset na toaletu, vypila jsem vody přespříliš, nicméně neod-
vážím se zvednout ruku a požádat o uvolnění, ani si nerisknu
další svévolný odchod! Koloděj by mě nejspíš vydědil, proto
zažívám muka pekelná.
Před zvoněním jsem zralá na infarkt. Na čele mi perlí pot,
zatínám pěsti a všelijak se na židli kroutím, ještě pět minut,
tři, dvě, jedna... Zvoní!!! Chci vylítnout, ovšem říďa má největší
pilno zadávat nám domácí úkol! Vystartuji, sotva odloží křídu,
abych ho ve dveřích neomaleně předběhla a pádila rovnou
na WC.
"Tys ho dneska dobře šroubovala," ocení můj výkon Pavel
a také holky jsou ve skvělé náladě. Nikdy bych nevěřila, jaké
problémy mohou hubnutí provázet!!!
V neděli večer se s takřka slavnostním pocitem postavím na
váhu. Jedna, dvě, tři... Nevydržím se napínat dlouho, otevřu
oči, abych je vytřeštila na číslo: 72.0.
Cože?! Za celý hladový týden jsem zhubla o jedno kilo a de-
set dekagramů?!? Výsledek mě rozladí, čekala jsem, že budu
mít méně aspoň o tři kila, asi jsem si hubnutí představovala
příliš snadno. Cvičilajsem, jedla jen kaloricky nejméně závadná
jídla, a přitom kdybych do sebe nabouchala normální večeři,
měla bych zase svou starou váhu!
57
Já vím, že v moudrých knížkách psali o hubnutí coby dlou-
hodobém procesu, asi nejde ze dne na den být hubená jako
modelka Kate Moos, no ale přece...
Ke všemu máma smaží k večeři lívance. Štěpán si je hustě
maže babiččiným domácím borůvkovým džemem, který po-
sněží skořicovým cukrem, jen se sliny sbíhají.
"Opravdu si s námi nedáš, Edito?" stará se mamka.
Závistivě se zadívám na bráškovy mastné prsty, v každé ruce
drží jeden lívanec a ukusuje střídavě z obou. Zmocní se mě
pochybnosti. Má vůbec cenu odpírat si vynikající jídlo, když
vážím takřka stejně...? Užuž bych se snad nechala zviklat,
kdyby se neozval Štěpán:
"Ona přece nemůže, že jo, ségra? Drží dietu. Nezrazuj ji...
Ještě by na nás nezbylo."
"Správně," ušklíbnu se. Nemůžu si vzít. Kvůli bráchovi!
"Dlouho jsme se v noci nepotkali u ledničky, pomalu mi
bejvá smutno, nerad jím sám," utahuje si ze mě. "Jak dlouho
vlastně hodláš dietu držet?"
"Dokud nebudu vážit šedesát kilo," odseknu.
Štěpán propadne v hurónský řehot. "Cože?! Máš sice pěkný
předsevzetí, sestřičko, ale trochu uhozený. Nebuď labuť, ze
svých devadesáti to nikdy nemůžeš dotáhnout na šedesát."
"Jakých devadesáti?!" naježím se. "Nikdy jsem nevážila de-
vadesát, ty pitomče!"
"Edito!" okřikne mne máma. "Prosím tě, jak to mluvíš?"
"Tak ať se do mě nenaváží! Ať se stará o svou váhu, jo!"
"Moje váha je v pořádku," ujistí mě pobaveně. "Já jsem
nikdy k metráku neinklinoval... Au!"
"Přestaňte!" rozhání nás od sebe mamka, čímž Štěpánovi
zachrání život, mám takový vztek, že bych mu nejradši vyškrá-
bala oči. "Nebo to řeknu tátovi. Jste jak malí."
"Idiot!" vrčím na bráchovu adresu, a protože ho nemohu ani
vidět, tím spíš se dívat, jak do sebe tlačí šestý lívanec, přičemž
já si nemohu ani ukousnout, s mohutným třísknutím dveří opus-
tím jídelní kout.
58
"Eduš?" huláká máma. "Co ti to přelítlo přes nos?"
"Mlátí s ní puberta," podá jí můj geniální bratr vysvětlení.
Musím se držet, abych tam na ně nevběhla znovu!!! Místo toho
se převleču do sportovního, pustím nahlas přehrávač a za rytmu
hudby nutím namožené tělo do cvičení.
Mamka mě zastihne v nejlepším. Lituji, proč jsem se ne-
zamkla! Vloudí se mi do pokoje i s talířkem se dvěma lívanci,
a protože si jí nevšímám, posadí se na mou válendu, odkud asi
pět minut pozoruje moje snažení.
"Štěpán to tak nemyslel," překřičí posléze skupinu Kiss.
"Ale myslel! Odmala mě popichuje a zesměšňuje, protože
ví, že mu všechno projde!"
"Neříkej," podiví se mamka. "A proč, prosím tě?"
"Protože je to vaše oblíbený a geniální dítě!"
Mamka se pobaveně rozesměje, čímž jen zvedne už tak dost
bublající adrenalin v mé krvi. "Eduš, ty telátko..."
Protože se mě pokusí pohladit, ucuknu, až se praštím hlavou
o topení. Prudká bolest posílí mou nenávist.
"Dejte mi všichni pokoj! Nestarejte se o mě!"
"Edito, já tě nepoznávám," oznámí mi mamka.
"Nikdy jste se o mě nestarali, tak s tím, prosím tě, nezačínej
na stará kolena, jo!"
"Poslouchej -"
"Mohla bys, laskavě, odejít?!" požádám ji napruženě. "Až
si zacvičím, musím se ještě učit. Zdržuješ mě."
Máma se mlčky zvedne, nicméně od dveří se otočí: "Víš,
co? Jdi se najíst, hned budeš mít lepší náladu. Vyvádíš jako
hysterka - to máš z hladu."
Tak tohle je to poslední, co bych si přála slyšet!!! Vyskočím
na nohy, vytlačím mámu z pokoje a zamknu za ní.
Z peněz, které mi naši dali na stravenky, si nakoupím tři
kila mrkve, hlávku zelí velikosti kopacího míče, několik ked-
luben, jeden celer, tři sáčky kysaného zelí, papriky a rajčata.
59
Míša, která mě na nákupu v zelenině doprovází, se nemístně
podiví: "To je pro králíky, nebo máte doma morče?"
Pohlédnu na ni jako na malomocnou. "To, co vidíš, jsou
moje obědy a večeře."
"Ty ses dala na vegetariánství, jo?"
"Ne," vzdychnu, "ale dokud se budu cpát v jídelně omáčkou
a knedlíky, nezhubnu nikdy. Zacelej týden snažení jsem shodila
pitomý kilo, víš."
"Bude ti kručet v břiše," připomene mi nedávný trapas.
"Proč myslíš, že se táhnu s tolika mrkvemi? Když na mě
přijde největší hlad, zachroupu si a hotovo," vysvětlím.
"No nevím," váhá. "Chceš žít jen ze zeleniny, jo? To bych
tedy asi nevydržela, je přece tolik dobrot...! Hele, aby ti z těch
mrkví nenarosily hlodáky, vzpomeň si na Saxanu."
"Fakt vtipná," uchichtnu se.
"Takže zvát tě na pohár Harmonie je asi zbytečný, co?"
"Radši mi o něm ani nemluv," požádám ji a abych oklamala
chuťové buňky, které se mi honem snaží evokovat představu
lahodného krému rozplývajícího se na jazyku, strčím si do pusy
nejmenší rajčátko.
"Dobře, půjdu s Danou," rozhodne se.
"Omyl. Říká ti něco solidarita, broučku? A když jsme u toho,
ode dneška hodlám běhat. Přidáš se, doufám."
"To nemyslíš vážně," vyprskne pobaveně. "Ještě bychom se
potkaly s Vandou... Jak trapný!"
"S touhle námitkou jsem počítala," ujistím ji. "Aby se tak
nestalo, vyrazíme až za tmy. Beztak chceme jít od půl šesté
do kina, takže pak se jenom převlečeme, stavím se pro tebe
a alou. Večer nikoho nepotkáme, no a i kdyby, potmě nás ne-
pozná, napaříme si čepice a basta."
"To bude pěkná sebevražda," hrozí se předem a není daleko
od pravdy. Když totiž něco málo po osmé v šusťákových sou-
pravách a s kulichy na hlavách vyběhneme, nejen že nám ledový
vítr vhání do očí drobounké krupky, první letošní sníh, který
se samozřejmě neudrží, po dopadu na zem rychle taje, obě
60
funíme jako v posledním tažení, neustále se zastavujeme, aby-
chom nabraly dech, a neurazíme ještě ani půlku předem vyty-
čené trasy a mohou nám prasknout plíce, studený vzduch se
do nich bolestivě zařezává.
"Tedy," sípe Míša. "Doufám, že tě tahle ukázka vyléčila."
"Jsme moc měk-ké," vyhekávám.
"Kondiční běh se mým koníčkem rozhodně nestane."
"Za párkrát se to spraví," přemlouvám ji. "Uvidíš. Všechno
chce čas. Když jsem začala cvičit, nemohla jsem si druhej den
ani dřepnout, jak mě bolely nohy. Dneska jsou zvyklé, místo
dvaceti sedů lehů udělám padesát a nic mě nebolí. Musíš vy-
držet, překousnout průvodní potíže a -"
"Nevím, jak ty, ale já nic kousat nehodlám," rozhodne se.
"Zkus to aspoň párkrát," snažím se.
"Ty mě zničíš," zakvílí. "Hele, nechceš to nechat na léto?
Běhat v takový kose, kdo to kdy slyšel..."
"Do léta budeme obě jak rusalky," slibuji.
"Tak zelený?" uchichtne se.
"Tak štíhlý!"
"To teda chci vidět," prohodí s krajní nedůvěrou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama