close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1.čast

12. dubna 2008 v 23:22 | buben |  >sml-kniha<

1. KDYBYCH NEBYLA TAKOVEJ GOLEM!
Profesor chemie Karel Hořčička alias Amoniak, Čpavek či Há-
dvěes, případně jiný nevoňavý fujtajbl, jenž si sérii svých pře-
zdívek vysloužil hned v prvním ročníku, kdy se mu při labo-
ratorních pracích vymkl z rukou pokus s amoniakem sodným
a na podstatnou část dopoledne muselo být evakuované celé
druhé patro našeho gymnázia, upře vypoulené oči na dvě ne-
šťastnice potící se před tabulí.

"Tak dál. Co víte o kyselině dusičné?"
Už z pohledu na spolužačky mu musí být víc než jasné, že
toho o zmíněné chemikálii vědí pramálo, pokud vůbec něco.
Amoniak je však zřejmě založením optimista, snaží se holkám
napovědět: "Jakou má barvu, vlastnosti..."
"Uhuhu," odkašle si Adéla. "Je jedovatá."
Přestože je to vůči kamarádce nefér, třída se neubrání
spontánnímu vyprsknutí. Amoniak se poškrábe v ježaté čup-
řině a odfrkne: "Nepředpokládám, že by vás ji někdo nutil
pít! Na nic lepšího jste si nevzpomněla, Pechová? A vy, Pe-
kárková?"
Bára odevzdaně pokrčí rameny, do akce risk se nepouští.
Míša, jež se mnou sdílí už druhým rokem předposlední lavici
v řadě u okna, ukáže palcem k zemi. Jednoznačné gesto, kterým
holkám nedává nejmenší naději. Pak šeptem zadoufá: "Snad
nebude zkoušet někoho jinýho...!"
Vandina ruka v druhé lavici jde nezadržitelně nahoru. Amo-
niak ji zaregistruje. "Geregová?"
"Kyselina dusičná HN03 je nestálá, bezbarvá kapalná látka,"
spustí třídní premiantka svůj kolovrátek. "Reaguje s většinou
kovů krom zlata a platiny. Na světle se částečně rozkládá,
a proto má žlutou až červenohnědou barvu -"

"Dost!" zastaví ji a obloukovitým rozmachem dá těm dvěma
u tabule poslední příležitost. "Pokračujte."
Bára s Adélou tedy svorně pokračují: v mlčení. Amoniak
propne všech deset prstů, jen to zapraská, a protože užuž kyne
Vandě, aby svůj výstup ukončila, rychle jí tuhle šanci zmařím.
Zatřepetám paží a moje snaha je vyslyšena: "Havlová?"
"Je těkavá, dráždí dýchací cesty, leptá a spaluje pokožku.
Rozkladem kyseliny dusičné vznikají oxidy dusíku, které jsou
velmi jedovaté. Při ředění kyseliny dusičné vodou se molekuly
HN03 štěpí na vodíkové kationty H+ a dusičnanové anionty
NO3 -."
Míša na mě ulehčeně mrkne. Právě jsem zabila dvě mouchy
jednou ranou, jednak zachránila další zoufalce od Amoniakova
případného zkoušení a také připravila Vandu, tu šprtnu, o jed-
ničku, kdybych ji nechala všechno vychrlit samotnou. Amoniak
je lakomý, nikdy známky nedrobí, také můj dnešní počin ocení
pokývnutím a holkám vyčte: "Nedobře začínáte školní rok...
Co až přijde složitější látka?"
S nedostatečnou se vždycky začíná špatně, tím spíš, že chu-
dák Bára už má letos druhou, a to je teprve konec října!
Poslední hodinu máme výpočetní techniku, inženýr Klofíno
by sice rozhodně žádné závody v rychlopsaní nevyhrál, do klá-
vesnice počítače klová jak vrána do zmrzlého tentononc, zato
je flegmouš od přírody a všeobecný názor škoda, že ho nemáme
častěji, mluví sám za sebe. Do jeho hodin si chodíme víceméně
odpočinout.
"Fotr mě zabije," vzdychá nad buchtičkami se šodo Bára
zmučeně, zatímco Adéla dnešní kouli bere za součást života,
jednou jsi dole, příště nahoře, vesele se hihňá ve frontě na kus
dlabance a koketuje s klukama ze třetího ročníku.
"Tak mu to neříkej," radí jí Míša. "Nemít žákovskou knížku
je obrovská výhoda středních škol."
"No jo, ale co až bude rodičák!" namítá Bára. "Táta mrkne
do známkovacího archu a domů nedojde, skončí na jednotce
intenzívní péče s těžkým infarktem..."
"Načež bude rád, že to vůbec přežil, takže než se uzdraví,
dávno zapomene, proč infarkt dostal," těší ji Dana.
"Mamka se taky vždycky diví, kde se vzalo v archu tolik
hnusnejch známek," usměje se Míša.
"Hlásíš doma jen ty dobrý, jo?"
"Nemůžu si pamatovat všechno, ne?" namítne bezelstně, až
vybuchneme smíchy včetně Báry, jejíž nálada pomalu přelézá
hranici minusových hodnot.
"Editě se to mluví," závidí mi Dana. "Když má jedničky."
"I dvojky," namítnu skromně. Holky okamžitě protestují,
pro ně jsou chvalitebné výbornými známkami. Mně se tak
skvělé nezdají. Přímo mě štvou! Tím spíš, že Vanda má samé
jedničky a určitě jí to nedá tolik práce co mě! Moje milé pří-
telkyně zdaleka netuší, kolik hodin trávím s učením, zatímco
ony hodí batoh do kouta a svěří se osudu, nějak to dopadne,
já se dřu jak mezek.
"Jdeme si osladit život," rozhodne se Bára. "Neznám lepší
náplast na příkoří světa než pohár Harmonie."
Dana předvede dno svých kapes. "Jsem švorc."
"Zvu vás," mávne Bára bohatýrsky rukou, takže nám už vů-
bec nic nebrání dovylizovat krém, odnést talíře na odkládací
vozík a pádit do šatny, abychom se mohly jako stádo nahnat
do blízké cukrárny MILUŠKA, kde zabereme volný stoleček
a necháme se úslužnou prodavačkou obsloužit čtyřmi velkými
a fantasticky dobrými poháry s čokoládovým, kakaovým a va-
nilkovým krémem a s kopicí šlehačky.
"Ať jsme tlustý na tři prsty," prohlásí Míša při pohledu na
nápor kalorií a požitkářsky do hmoty zaboří lžičku.
"Tahle dobrůtka by se měla jmenovat Fantazie," rozplývám
se a co nejmenší sousta povaluji po jazyku, aby mi pohár vydržel
déle. "Paní Miluška si zaslouží Nobelovu cenu."
"Ta se dává za mír, ne?" namítne Dana.
"Kdyby Harmonii servírovali válčícím stranám, piš si, že by
v tu ránu byl mír," trvám na své teorii. "Jen blázen by šel radši
do války místo do cukrárny, ňam, ňam..."
"Abys neprodřela sklo," baví se Bára a jen kvůli ní si nedám
repete, byť se mi sliny sbíhají. Umí být pěkně jedovatá co se
týče postavy! Sice jsem si na nejrůznější narážky na Slonbidlo
a podobně zvykla, poslouchat je mi žádné zvláštní potěšení
samozřejmě nečiní. Můžu za to, že z naší čtveřice trčím jako
telegrafní tyč?! A kdyby jen ze čtveřice, jsem nejvyšší ze všech
holek ve třídě, což je k vzteku, tím spíš, že jsem, vyjádřeno
asi nejlépe dědovými slovy, krev a mlíko. Vysoká, statná,
hřmotná holka, co by mohla skály lámat a v hospodářství by
zastala kupu práce. Kdysi by to určitě byla výhoda, dneska,
v době počítačů, si připadám handicapovaná: 180 cm je výška
vhodná pro modelku, ne však při 72 kilogramech živé váhy,
že. Nejsem vyloženě tlustá, prostě jen udělaná. Zaoblená. Prsa,
stehna, zadek, boky. Některým spolužačkám bych mohla dělat
mámu! Když jsem si stěžovala, co že mi to drazí rodičové dali
do vínku, táta měří 190 a brácha dokonce 193 cm, už v patnácti
jsem měla sto osmdesát cenťáčků a od té doby naštěstí do výšky
nerostu, jen do šířky, jak je mi doma neustále připomínáno,
bylo mi řečeno, že mám na všem hledat to pozitivní. Například
mohu být dobrá v košíkové! Prima, že? Až na malý háček. Co
nesnáším, jsou hodiny tělocviku, natož abych se dobrovolně
honila za balonem...? Nikdy!
Moje nejlepší kamarádka Míša je také "festovní", jenomže
při její normální výšce 169 centimetrů to nikoho do očí neuhodí.
Prostě jenom není hubená. Pěkná nespravedlnost!
Kvůli Báře si další pohár nekoupím, a pak, stejně už nemám
moc času. Holkám se vymluvím na kroužek keramiky při umě-
lecké škole, kam chodívám každé úterý, což je sice pravda, ale
až v šest večer, jenomže do té doby se musím učit! Na zítřek
toho máme dost a já bych strašně moc chtěla tu zatracenou
Vandu konečně jednou trumfnout. Nechci se smířit s faktem,
že jsem jenom druhá nejlepší ve třídě. Možná kdyby byl lepší
kdokoli jiný, snad, ale Vanda?!
Sotva si na ni vzpomenu, zahlédnu ji, jakmile se s Míšou
trhneme od holek a kráčíme spolu na sídliště Hvězdárna, kde
8
krom nás dvou bydlí tisíce dalších lidí včetně Geregovic ro-
dinky. Také Míšinou tváří proběhne záchvěv nelibosti.
"Sleduj, je trapná...," reaguje na Vandinu štíhlounkou po-
stavičku v elastickém cvičebním kompletu s čelenkou pod oho-
nem a náplety na holeních, jak s předpisově pracujícími pažemi
ve výši prsou sprintuje mezi paneláky.
"Že jí to není blbý," nechápavě vrtím hlavou. "Kdyby běhala
potmě, neřeknu, ale takhle, za bílýho dne!"
"Nechápu, co se snaží na svý postavě vylepšit," šklebí se
Míša. "No řekni, chtělo by se ti přijít ze školy a hurá, s jazykem
na vestě si hrát na maratonce?"
"Nejsem blázen," prohlásím opovržlivě.
"Proč to dělá?" přemýšlí Míša. "Kvůli klukovi?"
"Nemá žádnýho," odfrknu.
"Ale je hezká," přizná jí Míša neochotně.
"Jenže je blbá," odsoudím ji. "Ta si kluka nikdy nenajde,
i kdyby se uběhala k smrti."
Obraz běžící Vandy se mi z mysli nepodaří vypudit ani za
celé odpoledne. Sice jsme ji s gustem pomluvily, jako by z nás
mluvily zkušenosti - jenže problém je v tom, že ani Míša, ani
já žádného kluka nemáme, a to neběháme, a nikdy jsme ne-
měly!!! Na půldruhé hodinky strávené v keramickém kroužku
naší skupiny na Vandu zapomenu, za vedení asistentky Kláry
se dnes poprvé pustíme do rozsáhlého projektu Betlém, na který
jsme se těšili už od září, totiž do modelování kulis vánoční
dekorace pojaté maličko netradičně a moderně, nicméně cestou
domů přes ztichlé večerní sídliště se mi znovu vybaví pohu-
pující se ohon kaštanových vlasů. Je hezká, budiž. Proč by ale
měla být ještě chytrá, úspěšnější než já?! Ne, to nedovolím.
Přestože jsem se učila už před odchodem do umělecké školy,
hodlám se zavřít ve svém pokojíčku s učebnicemi hned poté,
co v troubě vyštrachám zbytky domácího rizota, máma měla
výjimečně čas a připravila teplou večeři, zbouchám je do po-
sledního zrnka rýže, protože ostatní, to znamená naši a brácha
Štěpán, už jsou po jídle, každý ve svém teritoriu. Přestože jsme
naoko normální, běžná čtyřčlenná rodina, v panelákovém bytě
4+1 vládne hrobové ticho. Tátu nejdu ani pozdravit, stejně nemá
čas, pohroužený do své práce a knih jenom bych ho zdržovala
a Štěpán na mě není zvědavý, nakouknu jedině k mamce do
ložnice..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama